Entscheidungsdetail

I.ÚS 179/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.179.04
Datum: 27. 4. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 179/04 ze dne 27. 4. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti M.

V., zastoupeného advokátkou JUDr.

U., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.

12.

2003, sp. zn.

5 Tdo 1384/2003, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.

10.

2002, sp. zn.

4 To 160/2002, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23.

11.

2001, sp. zn.

3 T 241/2000, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a)] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry podle ust. § 248 odst.

1, 2 tr. zákona.

Krajský soud v Ústí nad Labem následně napadeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně a Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu tak, že dovolání odmítl podle ust. § 265i odst.

1 písm. b) trestního řádu, neboť podle dovolacího soudu nebyly v daném případě naplněny dovolací důvody.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl.

6 odst.

1 a 2, čl.

8 odst.

2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zřejmě má však na mysli čl.

8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod), čl.

36 odst.

1 a čl.

39 Listiny základních práv a svobod a čl.

90 Ústavy ČR, a z toho důvodu navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Tvrzeného zásahu do těchto základních práv se obecné soudy měly dopustit tím, že - stručně vyjádřeno - nesprávně hodnotily prováděné důkazy, braly v úvahu pouze část důkazů, což se podle stěžovatele promítlo jak do zásady zákonnosti, tak do zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti.

Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím případně dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.

Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

Ačkoliv stěžovatel k ústavní stížnosti nepřipojil kopii rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jak stanoví ust. § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č.

83/2004 Sb. účinnou od 1.

2004, nevyzýval jej za dané situace Ústavní soud k odstranění této vady návrhu a vyžádal si od Okresního soudu v Teplicích zaslání všech ústavní stížností napadených rozhodnutí založených ve spise sp. zn.

3 T 241/2000.

Z nich Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko zopakoval námitky proti dokazování, které již uplatňil v řízeních o opravných prostředcích, jež řízení o ústavní stížnosti předcházela.

S těmito námitkami stran hodnocení důkazů se ve svém rozhodnutí vypořádal především odvolací soud, který neshledal porušení procesních kautel zakotvených v trestním řádu a neshledal ani důvod pro přehodnocení závěrů týkajících se prokázání viny stěžovatele, k nimž dospěl soud nalézací.

Za dané situace nevidí ani Ústavní soud důvodu přistoupit k přehodnocování hodnocení důkazů, k němuž obecný soud v řízení dospěl, když zevrubná odůvodnění napadených rozhodnutí se jeví jako přesvědčivá a logická a nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2004 JUDr.

František Duchoň předseda senátu