Entscheidungsdetail

IV.ÚS 783/02

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2003:4.US.783.02

Datum

16. 4. 2003

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 783/02 ze dne 16. 4. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. L. J., zastoupeného JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2002, čj. 22 Co 2079/2002-249 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 5. 2002, čj. 9 C 316/98-227, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení a F. H., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23.

12.

2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.

9.

2002, čj.

22 Co 2079/2002-249 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30.

5.

2002, čj.

9 C 316/98-227, jimiž mu byla mj. pravomocně uložena povinnost zaplatit žalobci, tj. vedlejšímu účastníku F.

H., částku 182.995,50 Kč s příslušenstvím, za dodávku dřeva, a nahradit náklady řízení v částce 129.430,- Kč.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), tím, že obecné soudy nedodržely zákonem stanovený postup, když nesprávně zjistily skutkový stav a z něj vyvodily nesprávné právní závěry.

Uvedl svá skutková tvrzení a polemizoval s jejich hodnocením obecnými soudy.

Vyjádřil přesvědčení, že z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, že tyto závěry jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, a že jsou z toho důvodu v rozporu se zásadami vyjádřenými zejména v čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

1 Ústavy České republiky.

Poukázal na nález ve věci sp. zn.

III.

ÚS 271/96 , uveřejněný pod č.

24 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru stěžovatel nebyl zkrácen na svých ústavních právech a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.

F.

H., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právo stěžovatele zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny bylo v dostatečném rozsahu naplněno, zejména s ohledem na skutečnost, že ve věci odvolací soud rozhodoval dvakrát.

Popisem skutkového děje v ústavní stížnosti stěžovatel znovu tvrdí to, co již dříve v řízení před obecnými soudy tvrdil.

Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn.

9 C 316/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, což ostatně stěžovatel sám v odůvodnění své stížnosti uvedl.

Z obecně dostupné judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že samotný nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy nemůže představovat porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného čl.

36 a násl.

Listiny.

Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v postupu obecných soudů ani jejich právních závěrech neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy (viz např.

Sb.

ÚS sv.

1, č.5, sv.

2 č.

49, sv.

4 č.

80, sv.

80, sv.

7 č.

3, sv.

8 č.

76).

Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Pokud jde o námitku, že z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry soudů na straně druhé, Ústavní soud toto přesvědčení stěžovatele nesdílí.

Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení čl.

36 Listiny jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu