Entscheidungsdetail

IV.ÚS 663/02

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2003:4.US.663.02

Datum

24. 3. 2003

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 663/02 ze dne 24. 3. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 663/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A., a.s., zastoupené Mgr. J. Z., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2002, čj. 30 Ca 178/2000-48, ze dne 14. 8. 2002, čj. 30 Ca 257/2000-32 a ze dne 25. 9. 2002, čj. 30 Ca 258/2000-32, rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034a/99-0106, ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034b/99-0106 a ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034c/99-0106, a platebním výměrům Finančního úřadu v Blansku ze dne 25. 2. 1999, čj. 24/99, ze dne 25. 2. 1999, čj. 15/99 a ze dne 25. 2. 1999, čj. 26/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu osobně dne 18.

10.

2002 se společnost A., a.s., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 14.

8.

2002, čj.

30 Ca 178/2000-48, ze dne 14.

8.

2002, čj.

30 Ca 257/2000-32 a ze dne 25.

9.

2002, čj.

30 Ca 258/2000-32, jimiž byly zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 14.

2.

2000, čj.

110-3034a/99-0106, ze dne 14.

2.

2000, čj.

110-3034b/99-0106 a ze dne 14.

2.

2000, čj.

110-3034c/99-0106.

Posledně uvedenými rozhodnutími byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 25.

2.

1999, čj.

24/99, ze dne 25.

2.

1999, čj.

15/99 a ze dne 25.

2.

1999, čj.

26/99, tak, že na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 1994, 1996 a 1996 byly předepsány zvýšené částky 56.947,- Kč, 1,091.985,- Kč a 986.625,- Kč.

Stěžovatelka navrhla zrušit i uvedená správní rozhodnutí napadeným rozsudkům předcházející.

Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná a neústavní.

Krajský soud v rámci správního přezkumu dle jejího názoru nerespektoval ust. § 250i odst.

3 o.s.ř. a nepřihlédl k vadám řízení před správními orgány, ačkoliv vady zcela zjevně měly vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.

Jedná se o čtyři podstatné vady, jež stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti podrobně specifikovala, týkající se 1/ porušení ust. § 43 odst.

2 zák.č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád") Finančním úřadem Blansko, 2/ porušení § 46 odst.

2 daňového řádu Finančním úřadem Blansko, 3/ porušení § 2 odst.

2 daňového řádu Finančním ředitelstvím Brno a 4/ porušení zákazu retroaktivity právních norem všemi rozhodujícími orgány veřejné moci.

Dále stěžovatelka namítla porušení Smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi ČR a SR a vyjádřila názor, že v jejím případě nastala situace uvedená v § 56 odst.

1 písm. a) daňového řádu, tj. daň byla stanovena někomu, kdo ji podle zákona není povinen platit.

Takto bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených procesních práv zakotvených v čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a do principu rovného postavení účastníků zakotveného v čl.

37 odst.

3 Listiny.

Překročením zákazu pravé retroaktivity právních norem a jejich retroaktivního výkladu, byl pak porušen čl.

1 Ústavy České republiky ("Ústava"), ve spojení s čl.

40 odst.

6 Listiny.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o první tři námitky, spočívající v údajném procesním pochybení správce daně a Finančního ředitelství v Brně, které mělo být soudem pominuto, tyto námitky nebyly v žalobě uplatněny a soud se jimi proto v souladu se zásadou dispoziční, vyjádřenou v ust. § 249 odst.

2 o.s.ř., nezabýval.

U dalších námitek je toho názoru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno.

U dalších námitek je toho názoru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno.

Soud se žalobními námitkami v rámci přezkumného řízení zabýval, řádně je v odůvodnění zhodnotil a odůvodnil.

Na tomto svém hodnocení trvá.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve svém podrobném vyjádření k jednotlivým bodům ústavní stížnosti mj. uvedlo, že údajné vady řízení, specifikované v ústavní stížnosti pod body 1 až 3, v žalobách uvedeny nebyly.

Při vyměření daně bylo postupováno podle zákona o daních z příjmů ve znění platném a účinném v rozhodném období a plně v souladu s čl.

15 Smlouvy mezi ČR a SR č.

257/1993 Sb., o zamezení dvojího zdanění.

Navíc ani žádný důkaz o zdanění předmětných příjmů ve Slovenské republice nikdy předložen nebyl.

Vyjádřilo přesvědčení, že v daném případě nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatelky a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spisy Krajského soudu v Brně, sp. zn.

30 Ca 178/2000, 30 Ca 257/2000 a 30 Ca 258/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

K tvrzení stěžovatelky, že jí byla uložena daňová povinnost v rozporu s daňovým řádem, resp. daňovým zákonem, Ústavní soud uvádí, že je to především správní orgán druhého stupně a následně správní soud, jež posuzují a v daném případě posoudily, legalitu daňových rozhodnutí.

Skutečnost, že se stěžovatelka s takovým posouzením neztotožnila, sama o sobě není dostatečným argumentem prokazujícím oprávněnost jejího tvrzení o zásahu do ústavních práv.

Ustanovení čl.

4 a čl.

11 odst.

5 Listiny hovoří o ukládání povinností, resp. daní, "na základě zákona", k čemuž v daném případě nepochybně došlo.

Tedy nelze je vykládat tak, jako by Ústavní soud, v roli orgánu třetí instance, měl znovu přezkoumávat zákonnost napadených rozhodnutí, ze shromážděných podkladů vyvodit vlastní právní závěry a ty konfrontovat se závěry v rozsudku správního soudu a rozhodnutích územních finančních orgánů.

V tomto smyslu je ústavní stížnost pouze opakováním argumentů uplatněných již v řízení před uvedenými orgány veřejné moci a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Pokud však jde o první tři v ústavní stížnosti namítané procesní vady, z vyžádaných spisů Krajského soudu v Brně vyplývá, že tato tvrzení jsou nově uváděnými skutečnostmi, jež nebyly uplatněny v řízení před správním soudem, a jsou předkládány až v ústavní stížnosti.

V této části je proto nezbytné na ústavní stížnost pohlížet tak, že nebyly vyčerpány všechny prostředky ochraně práva.

Ve smyslu § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v tomto směru stížnost nepřípustná.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl.

36 odst.

2 Listiny, a také proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.

Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovatelce nezamlouvá, sama o sobě nezakládá neústavnost.

Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovatelce nezamlouvá, sama o sobě nezakládá neústavnost.

Jádrem ústavní stížnosti je tak pouhá polemika stěžovatelky s právními závěry obecného soudu, které tento soud vyvodil při posuzování zákonnosti napadených rozhodnutí finančních orgánů.

Dle přesvědčení Ústavního soudu se Krajský soud v Brně vyjádřil ke všem námitkám, které byly obsaženy v žalobě, svoje závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, řádně odůvodnil a poukázal na všechny okolnosti, z nichž při tomto posuzování vycházel.

Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání.

Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného soudem rozhodujícím její spor, neznamená to ještě porušení práva na soudní ochranu.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny.

Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení principu rovnosti účastníků v řízení, zakotveného v čl.

37 odst.

3 Listiny.

Námitku porušení čl.

1 Ústavy, ve spojení čl.

40 odst.

6 Listiny, pak Ústavní soud nemohl akceptovat z toho důvodu, že cit. ustanovení Listiny dopadá na posuzování trestnosti činu a ukládání trestů, tedy nikoliv na věc stěžovatelky.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu