Entscheidungsdetail

IV.ÚS 653/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.653.02
Datum: 28. 1. 2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 653/02 ze dne 28. 1. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 653/02

Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2003 o ústavní stížnosti ing. K. M., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, čj. 29 Odo 694/2001-196,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.

2001, čj.

3 Cmo 605/2000-175, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

V ústavní stížnosti uvádí, že je akcionářem obchodní společnosti G., a.s., a žalobou u Krajského obchodního soudu v Brně se domáhal svolání mimořádné valné hromady této společnosti.

Krajský obchodní soud v Brně usnesením ze dne 28.

1998, čj.

35/9 Cm 289/97-33, žalobě vyhověl.

K odvolání žalované obchodní společnosti Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16.

2000, čj.

3 Cmo 60/99-86, rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský obchodní soud v Brně novým rozhodnutím ze dne 28.

2000, čj.

35/9 Cm 289/97-127, žalobě vyhověl.

K novému odvolání žalované obchodní společnosti Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12.

2001, čj.

3 Cmo 605/2000-175, rozhodnutí krajského soudu potvrdil.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná obchodní společnost podle ustanovení § 239 odst.

2 o. s. ř. dovolání, kterému Nejvyšší soud ČR vyhověl a ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR shledal zásadní právní význam v řešení otázky, zda je možno posuzovat vhodnost způsobu svolání valné hromady určeného ve stanovách pro konkrétní případ.

Při řešení této otázky dovolací soud dospěl k závěru, že není možné, aby obecné soudy jako předběžnou otázku v rámci rozhodování o svolání valné hromady posuzovaly, zda jiná valná hromada byla svolána řádně.

S odkazem na svoji ustálenou judikaturu (srov. rozsudek NS ČR ze dne 13.

1999, sp. zn.

1 Odon 101/97) Nejvyšší soud ČR připomněl, že platnost usnesení valné hromady, a tedy i podmínky jeho platnosti, lze posuzovat pouze k žalobě na neplatnost takového usnesení anebo v rejstříkovém řízení.

Stěžovatel s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí a tvrdí, že porušuje jeho právo ústavně zaručené v čl.

36 odst.

1 a čl.

11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se v jiném řízení bránil žalobou na neplatnost usnesení dvou mimořádných valných hromad žalované obchodní společnosti, avšak Krajský soud v Brně ji dosud neprojednal a nerozhodl, ač od jejího podání uplynula doba více než 40 měsíců.

Z těchto zkušeností stěžovatel vyvozuje, že závěr Nejvyššího soudu ČR vyslovený v napadeném usnesení ve svém důsledku zasahuje do jeho základních práv, neboť Vrchní soud v Olomouci i Krajský soud v Brně budou při rozhodování ve věci zavázány právním názorem dovolacího soudu a stěžovateli nebude moci být poskytnuta účinná soudní ochrana.

Z těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn.

35/9 Cm 289/97, ve kterém ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem a poté rozhodl, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a v něm vysloveným závazným právním názorem.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti Ústavní soud konstatoval, že není splněna procesní podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, neboť věc dosud není pravomocně skončena.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, posuzované ve vztahu k ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti) a k ustanovení § 75 odst.1 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení), jde o ústavní stížnost nepřípustnou.

Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pro další řízení před obecnými soudy závazný, Ústavní soud není oprávněn, s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou a zákonem o Ústavním soudu, zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků.

Rozhodování o důvodnosti dovolání zcela spadá do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu ČR a Ústavní soud zásadně (mimo případy, kdy zásah do ústavně zaručených práv nelze odčinit jinak) posuzuje teprve pravomocně skončená řízení, resp. rozhodnutí, a to pouze z ústavního hlediska.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2003 JUDr.

Vladimír Čermák soudce zpravodaj