Entscheidungsdetail

IV.ÚS 568/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.568.02
Datum: 26. 2. 2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 568/02 ze dne 26. 2. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 568/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Varvařovského a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Evy Zarembové o ústavní stížnosti P.

K., zastoupeného JUDr.

K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.

2002, čj.

10 Ca 88/2002-33, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28.

12.

2002, čj.

5860/110/2001, a dodatečnému platebnímu výměru č.

126/2001 Finančního úřadu v Písku ze dne 21.

2001, čj.

45195/01/097910, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

2 a 3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Písku, jimiž byla stěžovateli, jako společníkovi ze sdružení s M.

Z., dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za použití pomůcek, a to za zdaňovací období roku 1997 ve výši 60 376,- Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu daňového řízení byla porušena ustanovení zákona o správě daní a poplatků, zejména stěžovateli bylo odňato právo být přítomen výpovědi druhého účastníka sdružení a klást mu otázky.

Výzva správce daně k prokázání správnosti výše příjmů pak nebyla dostatečně určitá, aby na ni mohl stěžovatel reagovat.

Zástupci stěžovatele (daňovému poradci) nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu a ověřit si správnost výpočtu daně podle pomůcek a připravit žalobu na přezkum rozhodnutí správního orgánu.

Soudu vytýká, že se ve svém rozhodnutí omezil jen na formální podmínky postupu finančních úřadů, rozhodoval z neúplného spisového materiálu a nedostatečně zjištěného stavu věci.

Stěžovatel ani nesouhlasí se soudem provedeným výkladem § 15 odst.

1 zákona o účetnictví co dispozitivnosti či kogentnosti uvedené normy a je přesvědčen, že je výlučně na něm, zda provede písemné zpracování účetních kalkulací.

Rovněž je přesvědčen, že nebylo jeho povinností vést kalkulaci cen podle § 11 odst.

1 písm. d) zák. č.

526/1990 Sb.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že tvrzení stěžovatele, že finanční ředitelství nepředložilo soudu protokol ze dne 5.

12.

2001, který má prokazovat, že zástupce stěžovatele se nemohl seznámit s obsahem správního spisu, nebylo uplatněno ani jako žalobní námitka ani v průběhu jednání, a soud se jím proto nemohl zabývat, stejně jako námitkou ohledně úplnosti správního spisu dovozované z "tloušťky" správního spisu.

Rovněž finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobnou argumentaci jako ve svém rozhodnutí a zejména uvedlo, že správce daně při stanovení daňové povinnosti podle pomůcek neopíral své závěry o údaje uvedené panem M.

Z. a vzhledem k tomu, že tyto údaje se nestaly důkazem, namítané procesní pochybení nemělo vliv na rozhodování správce daně o výši dodatečně doměřené daně.

K námitce, že zástupci stěžovatele nebylo umožněno nahlédnout do spisu uvedlo, že ohledně této skutečnosti byl sepsán protokol (dne 5.

12.

2001), který sice nedopatřením nebyl obsažen v správním spise, ale stěžovatel jej měl k dispozici a mohl jej soudu k důkazu nabídnout.

Ve věci přitom bylo postupováno dle § 23 odst.

2 zák. č.

337/1992 Sb., neboť požadavku zástupce stěžovatele nebylo možné vyhovět, protože při výpočtu daňové povinnosti bylo použito ekonomických údajů jiného srovnatelného daňového subjektu.

Zdůraznilo, že tyto námitky stěžovatel v žalobě neuplatnil.

Dále uvádí, že výzva dle § 31 odst.

9 zák .č.

337/1992 Sb. byla dostatečně konkrétní, neboť po stěžovateli bylo požadováno, aby prokázal správnost výše příjmů v daňovém přiznání, předložil inventurní soupisy stavu zásob, pohledávek a závazků, skladovou evidenci materiálu a pomocnou evidenci o jednotlivých zakázkách, aby doložil jak byly zdaněny příjmy, z nichž pocházely peněžité prostředky vložené do podnikání, a aby prokázal zdroje příjmů k hrazení výdajů, když byl zjištěn záporný stav pokladny.

Požadavkům výzvy stěžovatel nevyhověl a pochybnosti správce daně nevyvrátil.

Správce daně proto byl oprávněn stanovit daňovou povinnost podle pomůcek.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.

10 Ca 88/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ze soudního spisu a spisového materiálu Finančního úřadu v Písku, Ústavní soud zjistil, že finanční orgány přistoupily k vyměření daně podle pomůcek, neboť účetnictví stěžovatele, který podnikal jako společník ve sdružení fyzických osob s M.

Z. (provoz zakázkového truhlářství), předložené ke kontrole bylo shledáno jako neprůkazné (nebyla vedena pomocná evidence o zakázkách a výrobcích, skladová evidence zásob materiálu, inventarizace majetku, záporný stav pokladní hotovosti).

Správce daně proto stěžovatele vyzval výzvou dle § 31 odst.

9 zák. č.

337/1992 Sb. ze dne 5.

2001 k odstranění pochybností o správnosti a úplnosti údajů uvedených v daňovém přiznání za rok 1997 a vzhledem k tomu, že této výzvě stěžovatel řádně nevyhověl, správce daně uzavřel daňovou kontrolu s tím, že základ daně nelze stanovit dokazováním, a je proto na místě užití tzv. pomůcek.

Správce daně přitom zdanitelné příjmy a výdaje na tyto příjmy vynaložené stanovil na podkladě údajů o spotřebovaném materiálu dle evidence stěžovatele a jako pomůcku využil zjištění o podílu hodnoty práce a hodnoty materiálu a ceny truhlářských výrobků u srovnatelného daňového subjektu.

Zvažovaný podíl hodnoty práce přitom správce daně snížil ve prospěch stěžovatele s ohledem na jeho tvrzení, že u některých zakázek byl podíl hodnoty materiálu vyšší než podíl hodnoty práce.

Krajský soud po provedeném řízení konstatoval, že s ohledem na výsledky daňové kontroly správce daně důvodně dospěl k závěru, že daňovou povinnost nebylo možno stěžovateli stanovit dokazováním, a za této situace považoval užití pomůcek za postup, který je v souladu se zákonem.

Stěžovatel nevyhověl zejména požadavku na doložení pomocné evidence o jednotlivých zakázkách, neboť jak uvedl, tuto vedl jen u složitějších případů a nearchivoval ji.

Skladovou evidenci nepředložil s odůvodněním, že materiál pořizuje pouze pro potřeby jednotlivé zakázky.

K osobním vkladům do podnikání, vynucených přechodným nedostatkem finančních prostředků, doložil čestná prohlášení a kopie smluv o půjčce, ze kterých vyplývá, že jej dotovali rodiče, ale o těchto půjčkách neúčtoval.

Stěžovatel ani nesplnil povinnosti vyplývající pro něj z ust. § 15 odst.

1 písm. c) zákona o účetnictví, neboť povinností stěžovatele, který sám uvádí, že v některých případech jednoduchou kalkulaci prováděl, a měl tedy pro ni užití, bylo tuto evidenci vést a uschovávat.

Tato povinnost vyplývá i z ust. § 11 odst.

1 písm. d) zák. č.

526/1990 Sb.

Požadavek správce daně na doložení podílu hodnoty materiálu a hodnoty práce na výsledné ceně výrobků je proto zákonu odpovídající.

Soud konstatoval i přiměřenost použitých pomůcek a jejich přizpůsobení podmínkám stěžovatele, když správce daně stanovil průměrný podíl hodnoty materiálu na výsledné ceně zakázky ve výši 66,7 %, oproti podílu stanovenému stěžovatelem, tj.

67,26 %.

Jak Ústavní soud ověřil, argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě na přezkoumání správního rozhodnutí, se kterými se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, a podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika se závěry obecného soudu, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další odvolací instance, jež mu však zřejmě nepřísluší.

Z obsahu spisu je zřejmé, že účetnictví sdružení, ve kterém stěžovatel podnikal, nebylo vedeno zcela správně a průkazně, přičemž správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelova odvolání, nelze proto dospět k závěru, že správní orgány při vyměření daně stěžovatele podle pomůcek postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolává.

Obdobně obecný soud, který v mezích stanovených zákonem posuzoval zákonnost napadených správních rozhodnutí, se námitkami stěžovatele náležitě zabýval a posléze své rozhodnutí v souladu s ust. § 157 odst.

2 o. s. ř řádně odůvodnil, neboť uvedl, z jakých důvodů považoval názor správce daně, dle kterého stěžovatel neprokázal skutečnosti, ke kterým byl správcem daně vyzván, přičemž z dostupných podkladů nebylo možno stanovit daň dokazováním, za zákonu odpovídající.

Soud rovněž uvedl o jaká ustanovení zákona o správě daní a poplatků opřel své rozhodnutí a v odůvodnění rozhodnutí vyložil obsah § 15 odst.

1 písm. c) zákona o účetnictví, přičemž soudem provedené interpretaci nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn.

II ÚS 81/95).

Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se vypořádal i s námitkou týkající se výpovědi dalšího účastníka sdružení, kdy soud dostatečně zdůvodnil, proč dle jeho názoru procesní pochybení správce daně nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

Správce daně závěr o existenci zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek totiž neopřel o údaje uvedené společníkem a z jeho údajů nevychází ani vlastní výpočet daňové povinnosti.

Dle názoru Ústavního soudu neobstojí ani námitka stěžovatele, že finanční úřad odňal zástupci stěžovatele možnost nahlížet do správního spisu a že krajský soud vycházel z neúplného spisového materiálu, neboť stěžovatel tyto svoje námitky v přezkumném řízení neuplatnil.

Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn.

III.ÚS 359/96 , sp. zn.

I.ÚS 650/99 ), totiž platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitku ohledně nahlížení do spisu stěžovatel v soudním řízení neuplatnil, ačkoliv měl k dispozici protokol o odmítnutí tohoto požadavku, ve kterém byly uvedeny důvody postupu finančního ředitelství.

Stejně tak stěžovatel v řízení před soudem nenamítal neúplnost správního spisu, ačkoliv, jak je zřejmé z protokolu o jednání před krajským soudem (č.l.29 a 30), při jednání, kterého se zúčastnil stěžovatel i jeho právní zástupce, byl konstatován obsah spisu obou finančních úřadů.

Ústavní soud proto shodně jako v obdobné věci, týkající se ústavní stížnosti druhého společníka sdružení M.

Z., neshledal rozhodnutí krajského soudu, který považoval postup správce daně, jenž s ohledem na zjištěný stav, tj. neprůkaznost účetnictví stěžovatele, neprokázání věrohodnosti jeho tvrzení a důkazů, přistoupil k náhradnímu vyměření daně podle pomůcek dle § 50 odst.5, § 31 odst.

2 a 5, § 46 odst.

3 a 7 zák. č.

337/1992 Sb. za zákonný, za rozhodnutí, které by vybočilo z mezí ústavnosti.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. a jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu v souladu s čl.

36 a dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím soudu, došlo k porušení Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu