Entscheidungsdetail

IV.ÚS 514/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.514.02
Datum: 26. 2. 2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 514/02 ze dne 26. 2. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 514/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Varvařovského a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.

D., zastoupeného Mgr.

D., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.

2002, čj 13 Co 160/2002-17, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23.

11.

2001, čj.

30 C 429/2000-10, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.

36 a čl.

37 Listiny základních práv a svobod, čl.

Ústavy 90 ČR a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a zamítnuta žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Stěžovatel nesouhlasí se stanoviskem soudů, dle kterého mu jeho majetkové poměry, při příjmu starobního důchodu ve výši 6 049,- Kč, umožňují uhradit soudní poplatek ve výši 300,- Kč a je přesvědčen, že soud objektivně neposoudil jeho ekonomickou situaci.

Nesouhlasí ani s tím, že dle soudu dostatečně nezdůvodnil potřebu ustanovení zástupce z řad advokátů a podotýká, že o jeho ustanovení opakovaně žádal po výzvě soudu k odstranění vad žaloby právě proto, aby je kvalifikovaně mohl odstranit.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn.

30 C 429/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soud prvého stupně v řízení, v němž se stěžovatel domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1 000 000,- Kč s přísl. za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.

V odůvodnění uvedl, že návrh stěžovatele na zahájení řízení, byť je dosud formálně neprojednatelný, je nutno z hlediska poplatkové povinnosti podřadit pod ust. § 11 odst.

1 písm. g) o soudních poplatcích, ze kterého vyplývá, že toto řízení je osvobozeno od soudních poplatků a žalobce nestíhá povinnost úhrady soudního poplatku při jakémkoliv rozsahu tvrzené škody.

Z oznámení o výši důchodu stěžovatele pak vyplývá, že stěžovatel má dostatečný, opakující se, příjem umožňující mu uhradit případné poplatky, které by nebylo možno zahrnout pod citované ustanovení zákona o soudních poplatcích, a to včetně poplatku ve výši 300,- Kč za postoupení věci mimo působnost Krajského soudu v Ostravě, o které stěžovatel požádal.

Soud dále uvedl, že stěžovatel přes výzvu soudu ani obecným způsobem neuvedl konkrétní skutkové okolnosti, které by nasvědčovaly potřebě ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů.

Vzhledem k zákonnému osvobození od soudních poplatků a sociálním poměrům stěžovatele soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl možnost sjednat si právní pomoc za úplatu alespoň v tom rozsahu, aby byly odstraněny vady návrhu na zahájení řízení, tak aby bylo možno posoudit, zda se ve věci jedná či nejedná o zcela zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

Krajský soud prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a vzal při tom v úvahu i tvrzení stěžovatele, že vzhledem k exekučnímu provádění srážek ze mzdy činí jeho příjem 4 465,- Kč měsíčně.

Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil závěry soudu, které v dané věci neshledaly důvody pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již soudy vypořádaly, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se požadavky stěžovatele odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry náležitým způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. odůvodnily.

V situaci, kdy řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem je přímo ze zákona (ust. § 11 odst.

1 písm. g) o soudních poplatcích) osvobozeno od soudních poplatků a posouzení podmínek aplikace § 138 o.s.ř., v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, zda poměry účastníka řízení opodstatňují částečné nebo úplné osvobození od soudních poplatků, a posoudil, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, nelze závěry soudů považovat za nezákonné či dokonce protiústavní.

Obdobně soudy dostatečně objasnily z jakých důvodů nebyly shledány zákonné předpoklady pro postup soudu dle § 30 o.s.ř., tedy pro ustanovení zástupce z řad advokátů.

Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci ust. § 138 a § 30 o.s.ř., tak sama o sobě není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl.

36 Listiny základních práv a svobod, neboť právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obdobně Ústavní soud neshledal ani blíže nekonkretizované porušení práva, chráněného čl.

37 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelem patrně dovozované pouze z pro něj nepříznivého závěru soudů.

V daném případě tak nelze konstatovat, že by stěžovateli pro jeho majetkové poměry bylo bráněno v uplatnění jeho práva, neboť soudy postupovaly v intencích zákona, svůj právní závěr řádně zdůvodnily, a jejich postup proto nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu