Entscheidungsdetail

IV.ÚS 264/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.264.03
Datum: 26. 11. 2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 264/03 ze dne 26. 11. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 2 To 67/03

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 9. května 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost proti usnesení, jímž vrchní soud zamítl stížnost stěžovatele do rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2003, sp. zn.

49 T 12/2002, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení byla porušena jeho základní práva.

Zejména se mělo jednat o právo domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva nebýt stíhán či zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem zákonem stanoveným (čl.

8 Listiny).

Uvedených pochybení se měl stížnostní soud dopustit tím, že se náležitě nezabýval veškerými stěžovatelem předloženými argumenty.

V důsledku toho dospěl k nesprávnému závěru o existenci důvodů vazby.

Své rozhodnutí soud odůvodnil pouze konstatováním o hrozícím vysokém trestu.

Takový postup je dle názoru stěžovatele v rozporu s konstantní judikaturou.

Neexistuje institut obligatorní vazby a soudy se proto musí vždy zabývat konkrétními okolnostmi případu.

To v dané věci neučinily.

Vrchní soud odmítl námitku, že nebyla prokázána účast stěžovatele na trestné činnosti, s odůvodněním, že v této fázi řízení mu nepřísluší rozhodovat o vině.

S tímto závěrem stěžovatel nemůže souhlasit, neboť se domnívá, že závěr o hrozbě vysokého trestu nelze učinit, aniž by byla posouzena důkazní situace, a tím i případné naplnění skutkové podstaty konkrétního trestného činu.

Znovu proto odkázal na ustanovení § 72 odst.

2 lit. b) trestního řádu, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat důvodnost trvání vazby průběžně.

Z uvedených důvodů považuje postup vrchního soudu za rozporný s právy, zaručenými každému čl.

36 Listiny.

Za postup rozporný s judikaturou stěžovatel dále označil skutečnost, že soud poukazoval na jeho kontakty do zahraničí a z toho plynoucí existenci reálné obavy, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, ale vůbec nezohlednil jeho vazby na ČR, kde má trvalý pobyt a snoubenku.

Soud nepřijal ani sliby ani záruky společenské organizace či záruku peněžitou.

V tomto postupu shledal rozpor s čl.

8 Listiny.

Ústavní soud se ve věci obrátil na účastníka řízení - Vrchní soud v Praze, za který se vyjádřil předseda senátu 2 To.

Ten uvedl, že stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody, je cizím státním příslušníkem a kdykoliv může opustit území ČR.

Projednávaná věc je složitá a doposud ji nebylo možno skončit.

Další trvání stěžovatelovy vazby je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení, dle ustanovení § 1 odst.

1 trestního řádu.

K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti vrchní soud konstatoval, že nerozhodoval o vině stěžovatele, neboť tato věc přísluší soudu prvého stupně.

Řízení a výsledné rozhodnutí se týkalo výhradně vazby.

Po posouzení argumentů stěžovatele a vyjádření účastníka shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nedůvodnou.

V daném případě, jak v rozhodnutí soudu prvého stupně, tak i soudu stížnostního, byla mimo stěžovatelem konstatovaných obecných důvodů vazby, zmíněna i okolnost, že stěžovatel disponoval pozměněnými doklady, jimiž prokazoval svoji totožnost.

Z rozhodnutí Městského soudu v Praze se rovněž podává, že snoubenka stěžovatele je stíhána společně se stěžovatelem.

Za této situace Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu ve vazebních věcech, v níž dal opakovaně najevo, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody.

Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.

K námitce o porušení práva zaručeného v čl.

8 Listiny nezbývá, než odkázat na skutečnost, že tento článek Listiny v odst.

5 předpokládá, že zákon stanoví důvody a časové limity vazby.

Takovým zákonem je trestní řád, zejména jeho § 67 a násl.

Námitky směřující do práv zaručených v čl.

36 Listiny Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.

S ohledem na uvedené okolnosti Ústavní soud uzavírá, že nezjistil, že by postupem soudů v dané věci bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele s intenzitou, kterou v ústavní stížnosti namítl, a proto předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, dle ustanovení § 43 odst.

2 lit. a) zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 26. listopadu 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu