Entscheidungsdetail

II.ÚS 393/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.393.02
Datum: 21. 3. 2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 393/02 ze dne 21. 3. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů a) V.

S. b) A.

S., zastoupených advokátem JUDr.

M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.

2002, sp. zn.

10 Co 991/2001, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 20.

2001, čj.

12 C 832/93-284, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení svých práv garantovaných čl.

11 a čl.

36 až čl.

38 Listiny základních práv a svobod a čl.

90 Ústavy ČR domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí, sp. zn.

12 C 832/93, z něhož zjistil následující: V souzené věci podali stěžovatelé ústavní stížnost současně s dovoláním k Nejvyššímu soudu, jak ostatně v ústavní stížnosti uvádějí.

Dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přitom bylo ze zákona přípustné, jak konstatoval i dovolací soud v rozsudku ze dne 23.

2003, čj.

28 Cdo 1387/2002-354, dle ustanovení § 237 odst.

1 písm. b) zák. č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.), neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který předchozími rozsudky rozhodl odlišně ve vztahu k oběma stranám, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž oba předchozí rozsudky zrušil.

Dovolací soud se tedy dovoláním zabýval věcně.

Vzhledem k tomu, že dovolání shledal nedůvodným a rozsudek odvolacího soudu správným, shora uvedeným rozsudkem je zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje.

Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Musí při výkonu svých kompetencí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst.

3 Ústavy a v článku 2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.

Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je prvotně vymezena v čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy.

Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci.

Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) a odst.

2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst.

1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.

Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, příp. i předchozí rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť toto rozhodnutí evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.

2003, čj.

28 Cdo 1387/2002-354, jímž soud zamítl dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností.

Opačný postup Ústavního soudu by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo jeho rozhodnutím nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty chráněným článkem 1 odst.

1 Ústavy.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 21. března 2003 JUDr.

Jiří Malenovský soudce zpravodaj