Entscheidungsdetail

II.ÚS 307/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.307.03
Datum: 09.04.2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 307/03 ze dne 4. 9. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 307/03

Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. V. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2003, č. j. 8 Co 11/2003-106, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2002, č. j. 81 C 374/99-82,

takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a)] napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě, kterým nalézací soud rozhodl v meritu o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci (nyní vedlejšímu účastníkovi), P.

O., částku 17.000 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nalézací soud dospěl ke skutkovému a právnímu závěru, že žalobce se domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu smlouvy o půjčce, kterou uzavřel žalobce se stěžovatelem v ústní formě.

Právně tak soud vztah mezi žalobcem a stěžovatelem podřadil pod ustanovení § 657 Občanského zákoníku.

S tímto názorem stěžovatel nesouhlasil a proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání, v němž argumentoval tak, že podle skutkových tvrzení žalobce nelze dospět k právnímu závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce.

Podle stěžovatele je nezbytným znakem smlouvy o půjčce závazek vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Odvolací soud však tento argument neakceptoval, když dospěl k závěru o správnosti zjištění nalézacího soudu, že došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce, byť nebyla stanovena doba vrácení peněz.

Závěr odvolacího soudu o tom, že ústní smlouva obsahovala závazek peníze vrátit, je nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění jeho rozsudku neplyne, na základě jakých konkrétních skutečností k tomuto závěru dospěl.

Rozhodnutími obou obecných soudů tak bylo podle stěžovatele zasaženo do práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost svým vyjádřením ze dne 7.

2003 Okresní soud v Ostravě.

Podle něj vytýká stěžovatel napadeným rozhodnutím nesprávně zjištěný skutkový stav.

Tato otázka již byla řešena v rámci řízení před obecnými soudy a posuzování této otázky Ústavnímu soudu nepřísluší.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že žalobce v řízení dostatečně netvrdil, a tedy že neprokázal závazek stěžovatele žalovanou částku vrátit, uvedl okresní soud, že žalobce v průběhu celého řízení tvrdil, že žalovanou částku "půjčil", z čehož lze dovodit, že trval na vrácení peněz.

Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelem byla ve smyslu ust. § 657 Občanského zákoníku uzavřena smlouva o půjčce bez stanovení konkrétní lhůty k vrácení předmětu půjčky, a jelikož žalovaný půjčenou částku i přes výzvu k vrácení nevrátil, byl žalovaný pravomocně zavázán půjčenou částku vrátit.

V dalším pak okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v daném případě nedošlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

S ohledem na to tento účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl, resp. zamítl.

Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 3.

2003 tak, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

V řízení byly podle tohoto účastníka řízení zkoumány především otázky skutkové a s ohledem na ustanovení § 211 o. s. ř. a § 157 odst.

2 o. s. ř. není odvolací soud povinen dopodrobna uvádět důvody, pro které přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná.

Pokud jde o další námitky stěžovatele, odkázal krajský soud na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně.

Po provedeném řízení a posouzení námitek, jež stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především musí konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen.

Ústavní soud tedy není ani další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.

Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, teprve zakládá porušení základního práva a svobody.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl.

82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v § 132 o. s. ř.

Obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

Jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle čl.

36 Listiny, je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci.

Ústavní soud proto může přikročit k posuzování a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem pouze za předpokladu, že lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu.

Jinými slovy, jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud sám s takovým hodnocením zcela neztotožnil.

Ústavní soud však v daném případě nezaznamenal v postupu soudů extrémní vybočení z pravidel daných ustanovením § 132 o. s. ř., které by eventuelně zakládalo libovůli v rozhodování obecných soudů.

Libovůle v rozhodování spočívá zpravidla v nesouladu mezi skutkovými zjištěními, která vyplývají z provedených důkazů, hodnocením provedených důkazů a učiněným právním závěrem.

Libovůli však nelze shledávat pouze v samotném hodnocení důkazů, které je ovládáno zásadou volnosti a jehož prostřednictvím obecný soud poznává a "rekonstruuje" skutkový stav, za předpokladu, že jsou závěry soudu v tomto směru náležitě a srozumitelně odůvodněny v jeho rozhodnutí.

Z toho důvodu také Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož odvolací soud nedostatečným odůvodněním toho, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce, založil nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

Ústavní soud má zato, že odůvodnění obou rozsudků obecných soudů nikterak nevybočují z kritérií stanovených ustanovením § 157 odst.

2 o. s. ř.; oba soudy se také podle názoru Ústavního soudu dostatečně přesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatele, jež opakovaně uplatnil také v ústavní stížnosti.

K posouzení těchto námitek si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn.

81 C 374/99.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byly provedeny důkazy, které nalézací soud v napadeném rozhodnutí jasně označil, a rovněž tak jednoznačně vyjádřil, které skutečnosti, z nichž pak při právním posouzení případu vycházel, má za prokázány a z jakých důkazů vyplynuly.

Odvolací soud v rámci odvolacího řízení pak zejména zkoumal, zda soud prvního stupně nepochybil v hodnocení důkazů ve smyslu ust. § 132 o. s. ř., přičemž také argumentace traktovaná odvolacím soudem nikterak nevybočuje podle Ústavního soudu z mezí volného hodnocení důkazů a nesvědčí o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právním závěrem, jenž by zakládal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Oba soudy se naopak vypořádaly v mezích ust. § 132 o. s. ř. s námitkami, které stěžovatel zopakoval také v ústavní stížnosti, pokud jde o nedostatek skutkových tvrzení vedlejšího účastníka, jež by svědčila o závazku peněžité plnění vrátit.

Pokud vedlejší účastník již v žalobě a také v průběhu jednání před obecnými soudy hovořil o půjčce a půjčení finančních prostředků, implikuje to také povinnost poskytnuté prostředky vrátit, přičemž nezbytnou náležitostí smlouvy o půjčce není výslovné stanovení doby vrácení, jak také dovodily v obou napadených rozhodnutích obecné soudy.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2003 JUDr.

Jiří Malenovský, v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu