Entscheidungsdetail

II.ÚS 289/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.289.03
Datum: 14. 7. 2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 289/03 ze dne 14. 7. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů 1) Ing.

H., a 2) Ing.

Š., zastoupených advokátem JUDr.

B., o ústavní stížnosti proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, Tábor, ze dne 9.

12.

2002, sp. zn.

ČTS: ORTA-542/TČ-HK-SV-2002, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 27.

2003, sp. zn.

Zt 882/2002, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným Ústavnímu soudu dne 23.

2003, domáhali zrušení usnesení uvedených v záhlaví.

Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavních práv zakotvených v článku 80 odst.

1 Ústavy, v článku 8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Mají za to, že usnesení o zahájení jejich trestního stíhání nevyhovuje požadavkům ustanovení § 160 odst.

1 trestního řádu, neboť neobsahuje nezbytné náležitosti, především vymezení subjektivní stránky trestného činu.

Dále tvrdí, že policejní orgán vůči nim zahájil trestní stíhání pro trestný čin dle § 126 odst.

2 trestního zákona, který v rozhodné době jako skutková podstata neexistoval.

Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že policejní orgán uvedený v záhlaví zahájil usnesením ze dne 9.

12.

2002, sp. zn.

ČTS: ORTA-542/TČ-HK-SV-2002, trestní stíhání stěžovatelů pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst.

1 písm. a), odst.

4 trestního zákona a trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst.

2 trestního zákona.

Stěžovatelé podali proti tomuto usnesení stížnost.

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře svým usnesením ze dne 27.

2003, sp. zn.

Zt 882/2002, zamítla stížnost jako nedůvodnou.

Shledala zahájení trestního stíhání ve vztahu k ustanovení § 256 odst.

1 písm. a), odst.

4 trestního zákona důvodným.

Konstatovala naproti tomu, že byla nadbytečně použita právní kvalifikace dle ustanovení § 126 odst.

2 trestního zákona, která ani vzhledem k době spáchání trestného jednání nepřichází v úvahu, neboť v té době jako skutková podstata neexistovala.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení Policie ČR, Služba kriminální policie a vyšetřování Tábor, a Okresní státní zastupitelství v Táboře.

Oba účastníci mimo jiné shodně poukázali na to, že stěžovatelé nevyužili všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje.

Považují proto ústavní stížnost za nepřípustnou.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti.

Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné.

Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.

Dle ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon.

Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí.

Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu.

Případné procesní závady přípravného řízení lze odstranit i z podnětu obviněného (např. podnět k výkonu dohledu dle zákona č.

283/1993 Sb. nebo žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce dle § 157a) trestního řádu, na niž upozorňují policejní orgán i státní zástupce ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti).

V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. nález

III. ÚS 62/95

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78). Existující judikatura Ústavního soudu zřetelně vyjadřuje jeho zdrženlivost stran případných zásahů do probíhajícího trestního řízení. Ústavní soud se necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení i v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti němuž nebylo možné podat řádný opravný prostředek. Svůj celkový postoj zásadně nezměnil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001, kdy je zahájení trestního stíhání formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání, proti němuž je dle ustanovení § 160 odst. 7 trestního řádu přípustná stížnost (srov. usnesení ve věci IV. ÚS 535/02,

II. ÚS 741/02

). Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno s pronikavým zásahem do dalších základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (např. se vzetím do vazby, zadržením dle § 75 trestního řádu), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla být označena za přípustnou. Právě na takový případ, projednávaný u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 46/96 , stěžovatelé poukazují ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud se jím zabýval meritorně, neboť v souvislosti se sdělením obvinění došlo k pronikavému zásahu do osobní svobody obviněného. V nyní projednávané věci sdělení obvinění spojeno se zbavením osobní svobody stěžovatelů nebylo. Ústavnímu soudu proto nepřísluší s ohledem na zásadu subsidiarity postup příslušných orgánů v daném stádiu řízení přezkoumávat (srov. obdobná usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ,

IV. ÚS 535/02

). Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 14. července 2003 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj