Entscheidungsdetail

II.ÚS 179/02

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2003:2.US.179.02

Datum

07.08.2003

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 179/02 ze dne 8. 7. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr.

Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.

Jiřího Malenovského a JUDr.

Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupeného advokátkou JUDr.

V.

R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.

12.

2001, č.j.

10 Co 658/2001-120, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23.

7.

2001, č.j.

P 111/89-100, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Stěžovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že podle jeho přesvědčení soudy, které rozhodly o zvýšení jím placeného výživného a o nedoplatku na výživném vůči dvěma dcerám stěžovatele, porušily čl.

26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, čl.

28 Listiny, podle kterého mají zaměstnanci právo na uspokojivé pracovní podmínky.

Porušen měl být i čl.

36 odst.

1 Listiny, zakotvující právo na spravedlivý proces a čl.

90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Stěžovatel soudům v podstatě vytýká, že řádně nezhodnotily všechny důkazy, týkající se doložení jeho příjmů.

Nesouhlasí s tím, že by soud mohl fundovaně hodnotit otázku nutných investic do podnikání bez znaleckého vyjádření.

Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst.

1, § 34 § 35, § 72 odst.

1 a § 75 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její věcné projednání [§ 42 zákona].

Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl.

87 Ústavy ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů.

Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.

12.

2001 [10 Co 658/2001-120] bylo zjištěno, že označený soud v řízení o odvolání stěžovatele přezkoumal jak napadený rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23.

7.

7.

2001 [P 111/89-100], tak i řízení, které jeho vydání předcházelo.

V odůvodnění rozsudku vyložil, proč považuje za správný závěr okresního soudu o tom, že u stěžovatele došlo počínajíc 1.

9.

2000 ke změně poměrů a že byly naplněny podmínky ke zvýšení výživného.

Krajský soud, vycházeje z údajů v peněžním deníku stěžovatele, který podniká jako živnostník, dospěl k závěru, že přes vykazovanou daňovou ztrátu nelze některé vykazované výdaje stěžovatele považovat za nezbytné, z hlediska vyživovací povinnosti.

Tento závěr pak zcela řádně odůvodnil.

Konstatoval, že při zjišťování schopností a možností osoby povinné výživou nemusí být od zjištěných příjmů odečteny všechny výdaje spočívající v investicích do podnikání, neboť prvořadou povinností osoby povinné výživou je dostát této povinnosti a teprve zbývajících finančních prostředků je možno použít k rozvoji podnikatelských aktivit.

K takto formulovanému právnímu závěru řešícímu konkurenci vyživovací povinnosti a práva podnikat, nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení a pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích.

V tomto směru tvrzení obsažená v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavně právní roviny a nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a soudy se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí.

Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl.

26, čl.

28 a čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud již několikrát konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp. zn.

III.

ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č.

34, Praha, 1995, str.

257].

Taková situace však nenastala.

Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.

Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst.

3 zákona].

V Brně dne 8. července 2003 Vojtěch Cepl předseda senátu