Entscheidungsdetail

I.ÚS 732/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.732.01
Datum: 04.03.2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 732/01 ze dne 3. 4. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Klokočky a soudců JUDr.

Františka Duchoně a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F.

Z., zastoupeného JUDr.

K., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22.

12.

2000, č.j.

D 1479/95-200, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.

2001, č.j.

18 Co 34/2001-210, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 22.

12.

2000, č.j.

D 1479/95-200, rozhodl v řízení o dědictví po E.

Z., která zemřela se zanecháním závěti (dále jen "zůstavitelka") tak, že ve výrokové části: I. určil, že obecná cena majetku, který měla zůstavitelka s pozůstalým manželem (poznámka: F.

Z., dále jen "stěžovatel") v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, činí ke dni úmrtí zůstavitelky 446,99 Kč, a že z tohoto majetku patří do dědictví ve výši jedné poloviny (s příslušenstvím) 223,495 Kč a pozůstalému stěžovateli připadá 223,495 Kč, a ve výrokové části II. určil a) obecnou cenu majetku zůstavitelky 23.506,495 Kč, b) výši dluhů zůstavitelky částkou 5.445,- Kč, c) čistou hodnotu dědictví částkou 18.061,495 Kč.

V odůvodnění svého usnesení okresní soud především uvedl, že při určení obecné ceny majetku zůstavitelky vycházel z tvrzení stěžovatele do protokolu o předběžném šetření ze dne 29.

11.

1995, ze sdělení S. ze dne 17.

2000, ze sdělení Střediska cenných papírů ze dne 22.

11.

2000 a z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zůstavitelky a stěžovatele; dále poukázal na to, že je vázán právním názorem odvolacího soudu, který je obsažen v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31.

2000, č.j.

18 Co 262/99.

Okresní soud mezi aktiva dědictví zahrnul zůstatek na sporožirovém účtu, vedeném u Č., a.s., okresní pobočka Uherské Hradiště, ke dni úmrtí zůstavitelky ve výši jedné poloviny (s příslušenstvím), ve výši 223,495 Kč, polovinu bytového zařízení do jednopokojového družstevního bytu v hodnotě 0,- Kč, členský podíl u S., k bytu, ke dni úmrtí zůstavitelky v hodnotě 22.233,- Kč, investiční kupon z II. vlny kuponové privatizace (číslo kuponové knížky 05454165-3 registrované dne 14.

10.

1993 pod číslem 100002 u registračního místa 37504 v hodnotě 1000,- Kč, šatstvo, prádlo a obuv v hodnotě 50,- Kč.

Pohřební výlohy činily po odpočtu 3.000,- Kč pohřebného 5.885,- Kč.

Dluhy zůstavitelky tvoří zůstatek na půjčce u společnosti H., a.s., ve výši 3.945,- Kč a přeplatek na důchodu zůstavitelky ve výši 1.500,- Kč.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo k odvolání stěžovatele citované usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti potvrzeno.

Krajský soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, a že na základě pokynů odvolacího soudu (obsažených v jeho usnesení ze dne 31.

2000, č.j.

18 Co 262/99-172) řádně zhodnotil důkazy provedené ve věci zaplacení členského podílu ve S.

Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně vycházel z toho, že "předpokladem společného členství manželů v bytovém družstvu (důsledkem čehož je pak podle § 707 odst.

2 obč. zák. to, že smrtí jednoho z manželů zůstává pozůstalý manžel výlučným členem družstva a že členský podíl není předmětem dědictví) je skutečnost, že právo na přidělení družstevního bytu, které podle § 154 odst.

2 obč. zák., ve znění účinném od 1.

1964 do 31.

12.

1991, vzniklo splacením členského podílu, nabyl jeden z manželů až za trvání manželství".

V souzené věci však zůstavitelka ještě před uzavřením manželství se stěžovatelem (14.

1969) zaplatila členský podíl ve S., a to 30.

1968 (poznámka: správně 20.

1968) částku 5.000,- Kč a 26.

1968 částku 6.200,- Kč.

Vyúčtování nákladů na výstavbu domu, ve kterém se nachází byt, který byl přidělen zůstavitelce do osobního užívání, spojené s výzvou k doplacení částky 3.800,- Kč, k čemuž došlo 17.

1969, a následné vrácení přeplatku zůstavitelce, je pro posouzení věci nerozhodné.

Krajský soud dále poukázal na sdělení družstva ze dne 29.

10.

1997, z něhož vyplývá, že družstvo bylo povinno stanovit výši členského podílu, k jehož zaplacení pak člena vyzvalo, ještě před zahájením výstavby, neboť teprve na základě průkazu těchto finančních zdrojů poskytoval stát v průběhu výstavby státní příspěvek a banka na závěr financování výstavby úvěr.

V případě změn rozpočtových nákladů pak docházelo k doplatkům nebo naopak k vrácení částek uhrazených členy na členský podíl, a to těm členům, kterým byly již dříve konkrétní byty přiděleny.

O výlučném členství zůstavitelky ve S. svědčí prý také obsah dohody o užívání družstevního bytu ze dne 15.

1971, podle níž byl byt dnem 1.

12.

1970 předán do užívání člence družstva E.

S. - Z.

Předtištěná část dohody "při společném členství" neobsahuje žádný údaj, zatímco v části "právo společného užívání podle § 176 a 177 zákona č.

40/1964 Sb., má manžel(ka) člena" je uvedeno: "Z.".

Krajský soud v Brně proto uzavřel s tím, že na základě výše uvedených závěrů o individuálním členství zůstavitelky ve S. a o právu společného užívání (jí přiděleného) bytu i stěžovatelem, shledal jako věcně správný i II. výrok v usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22.

12.

2000, č.j.

D 1479/95-200; určená obecná cena majetku zůstavitelky ve výši 23.506,495 Kč totiž představuje: a) hodnotu vypořádacího podílu v době smrti zůstavitelky ve S. [poznámka: jehož byla zůstavitelka členkou; výše vypořádacího podílu byla převzata ze sdělení S.], b) obecnou cenu majetku, který připadl do dědictví při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle výroku I. usnesení soudu prvního stupně (tj. polovinu zůstatku na sporožirovém účtu a polovinu bytového zařízení do jednopokojového bytu), c) investiční kupón z druhé vlny kupónové privatizace v hodnotě 2.000,- Kč, prádlo a obuv v hodnotě 50,- Kč.

Citovaná usnesení obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ní zejména vyjádřil přesvědčení, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to "v situaci, kdy v rozporu s provedenými důkazy a ustálenou rozhodovací praxí soudů ČR oba soudy vyloučily zůstatkovou hodnotu členského podílu k předmětnému družstevnímu bytu z masy hodnot bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky a takovou majetkovou hodnotu zařadily do výlučných aktiv dědictví po zemřelé".

Stěžovatel porušení uvedeného základního práva spatřuje především v tom, že žádný z obecných soudů: a) nerozhodl v souzené věci o základní otázce vzniku práva na přidělení předmětného družstevního bytu (nerozhodl o tom, jaká byla v souladu s čl.

13 odst.

1 v té době platných stanov S. výše členského podílu k předmětnému bytu), b) nevyjádřil, kdy představenstvem S. stanovený členský podíl byl zůstavitelkou zcela zaplacen, c) nevypořádal se s důkazním tvrzením stěžovatele, že v případě nedochování se listinných důkazů o rozhodnutí představenstva S. o stanovení výše členského podílu k předmětnému bytu, je pro posouzení takové skutečnosti třeba vycházet z listinného důkazů (tj. z členské knížky vydané představenstvem S., resp. jeho právním předchůdcem S. ze dne 5.

1971.

Stěžovatel se domnívá, že v důsledku uvedených - soudy nedořešených - právních problémů přichází o majetkovou hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu, který od r.

1970 zcela nerušeně až do smrti své manželky užíval.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22.

12.

2000, č.j.

D 1479/95-200, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.

2001, č.j.

18 Co 34/2001-210, zrušují.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl.

11 odst.

1 Listiny, který stanoví, že každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a dále, že dědění se zaručuje.

Tuto argumentaci nelze akceptovat.

Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že právo na dědění po zůstavitelce v souzené věci zaručeno bylo, jak o tom svědčí probíhající řízení o dědictví, v němž je stěžovatel účastníkem jako dědic ze zákona v první dědické skupině.

Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že rozhodnutími obou soudů již byla vypořádána pozůstalost po zůstavitelce, neboť dosud bylo rozhodováno toliko o obecné ceně majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitelky a stěžovatele, tj. bylo určeno, co z tohoto majetku náleží do dědictví a co patří pozůstalému stěžovateli.

Současně byla určena i obecná cena majetku, výše dluhů a čistá hodnota dědictví.

Teprve posléze lze předpokládat i vydání dalšího rozhodnutí v dědickém řízení o schválení, případně neschválení dohody dědiců o vypořádání dědictví, nebo potvrzení prokázaného dědictví podle dědických podílů.

Ústavní soud dále usuzuje, že v souzené věci nedošlo ani k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek, neboť napadená usnesení stěžovateli v prvé řadě vlastnit (jakýkoliv) majetek nebránila.

Pokud se stěžovatel domnívá, že došlo k porušení jeho práva vlastnit konkrétní majetek, tj. členský podíl ve S. vyjádřený vypořádacím podílem ve výši 22.233,- Kč, Ústavní soud - shodně s obecnými soudy - poukazuje na skutečnost, že zaplacením splátek na členský podíl 20.

1968 a 26.

1968 (tedy dříve než 14.

1969, kdy došlo k uzavření manželství zůstavitelky se stěžovatelem) vzniklo zůstavitelce, jako člence družstva (poznámka: za členku přijata dne 23.

1968), právo na přidělení družstevního bytu do osobního užívání.

V dalším Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení obou obecných soudů (zejména na str.

2, 3 napadeného rozsudku krajského soudu), které řádně zhodnotily skutkový stav a vyjádřily shodný názor (a právní závěr), že manželka stěžovatele (zůstavitelka) se stala a byla výlučnou (individuální) členkou S., takže ani po její smrti nedošlo k převodu členství v něm na stěžovatele.

Proto - v souladu s tím - vyloučily obecné soudy zůstatkovou hodnotu členského podílu k předmětnému družstevnímu bytu z masy hodnot bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitelky a stěžovatele.

Ve vztahu k souzené věci je nutno současně (a opakovaně) uvést, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů (a není tedy běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví) - se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn.

ÚS 108/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Vydání 1.

Praha, C.H.

Beck 1995, str.

165).

Ústavní soud - jemuž tedy zpravidla nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů - neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov, např. sp. zn.

III.

ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4.

Vydání 1.

Praha, C.H.

Beck 1996, str.

255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry obou soudů.

Věcná argumentace obecných soudů je dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná.

Za těchto okolností je proto podstata souzené věci otázkou výkladu běžného zákona, který je v zásadě svěřen soudům obecným a nikoli Ústavnímu soudu.

Je tedy zcela zřejmé, že napadenými usneseními Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2003 JUDr.

Vladimír Klokočka předseda senátu Ústavního soudu