Entscheidungsdetail

I.ÚS 427/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.427.02
Datum: 26. 8. 2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 427/02 ze dne 26. 8. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele H. T. N., zastoupeného Mgr. L. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 4 Tz 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 14/02, ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 49 T 30/2001, ze dne 21. 12. 2001,

takto:

1. Ústavní stížnost se odmítá.

2. Řízení o ústavní stížnosti se v části, týkající se odsouzení pro skutek vztahující se k úmrtí D. R., zastavuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou dne 10.

2002 Ústavnímu soudu, se odsouzený H.

N. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 1.

2002, sp. zn.

10 To 14/02.

Označeným rozsudkem odvolacího soudu byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.

12.

2001, sp. zn.

49 T 30/2001, a stěžovatel byl nově uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od přelomu let 1998/1999 do února 2000 v Mostě opakovaně prodával bez povolení většímu počtu osob, a to E.

M., D.

C., E.

G., R.

Š., H.

Z. a D.

R. heroin, který je jako omamná látka zařazen do příloh zákona č.

167/1998 Sb.

Tímto jednáním získal částku kolem 100 000,-- Kč.

Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce trvání sedmi let, za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti citoval čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR a v tomto směru dovodil, že v dané věci soud rozhodoval mimo hranice zákona, neboť nebyla splněna zákonem požadovaná kritéria pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) TrZ, zejména pro absenci jednání ve "větším rozsahu".

V této části stěžovatel spatřoval porušení čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR, v souběhu s porušením čl.

39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Podle jeho názoru nemělo oporu v dokazování ani časové období vymezené "na přelomu let 1998/1999 do února 2000".

Stěžovatel rovněž tvrdí, že v obsahu rozsudku chybělo uvedení skutečnosti, které odůvodňovalo použití určité trestní sazby.

Celé vyšetřování bylo zaměřeno ke dni úmrtí D.

R. (12.

2000) a obžaloba byla podána pro trestný čin podle § 187 odst.

4 TrZ.

Ovšem pro tento dílčí skutek nebyl uznán vinným.

V rozporu s § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") chybí výrok o zproštění obžaloby pro tento skutek.

Za této situace byl odsouzen a zároveň byl stále obžalovaným, aniž by dále bylo vedeno trestní řízení.

V tom stěžovatel spatřoval porušení čl.

40 odst.

2 Listiny.

V souladu s ustanovením § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn.

49 T 30/2001.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na napadený rozsudek.

K námitce stěžovatele, týkající se čl.

95 Ústavy ČR, uvedl, že se jedná o pouhé konstatování, aniž by bylo konkrétně uvedeno, jaký zákon a v jakém směru měl být porušen.

Podanou ústavní stížnost považoval za nedůvodnou.

Z vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR vyplynulo, že požadovaný spis byl zaslán Ministerstvu spravedlnosti ČR spolu s podáním stěžovatele.

K žádosti Ústavního soudu Ministerstvo spravedlnosti ČR sdělilo, že dne 18.

12.

2002 podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.

2002, sp. zn.

10 To 14/02.

Z tohoto důvodu bylo usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 4.

2003, sp. zn.

ÚS 427/02 , přerušeno řízení před Ústavním soudem do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 12.

2003, sp. zn.

4 Tz 2/2003, vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1.

2002, sp. zn.

10 To 14/02, byl porušen zákon v ustanovení § 220 odst.

1 TrŘ a § 12 odst.

12 TrŘ, v neprospěch T.

N..

Napadený rozsudek byl v odsuzující části zrušen a zrušena byla rovněž všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Stěžovatel byl nově uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) TrZ.

Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

Zároveň byl zproštěn obžaloby pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 4 písm. a) TrZ, spáchaný tím, že dne 12.

2000 v Mostě prodal poškozenému D.

R., nar.

12.

1977, heroin a způsobil tak, že poškozený, po nitrožilní aplikaci takto získané drogy, dne 12.

2000 zemřel v důsledku heroinem vyvolaného otoku mozku.

Nejvyšší soud ČR vyšel ze stejného skutkového zjištění jako Vrchní soud v Praze.

V odůvodnění rozsudku uvedl, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Poté Nejvyšší soud ČR popsal průběh řízení před Vrchním soudem v Praze o opravném prostředku stěžovatele, v němž zmíněný odvolací soud změnil a zmírnil použitou právní kvalifikaci.

Po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodl nejen o vině, ale i o trestu.

Stěžovateli uložil trest v rámci trestní sazby § 187 odst.

2 TrZ, namísto původní, krajským soudem užité, trestní sazby v rámci § 187 odst.

4 TrZ.

Vrchní soud v Praze však pochybil, pokud z výroku o vině vypustil dílčí útok ve vztahu k poškozenému D.

R., aniž rozhodl samostatným zprošťujícím výrokem o tomto dílčím skutku.

Nerespektoval tak ustanovení § 220 odst.

1 TrŘ a § 12 odst.

2 TrŘ a navodil nejistý právní stav.

Vzhledem k uvedenému rozhodl Nejvyšší soud ČR o porušení zákona v neprospěch stěžovatele a na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, ve věci sám rozhodl tak, jak je shora uvedeno.

Podáním ze dne 30.

2003 rozšířil stěžovatel původní ústavní stížnost i proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.

2003, sp. zn.

4 Tz 2/2003, a navrhl zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.

2002, sp. zn.

10 To 14/02, ve spojení s označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR s tím, že zproštění obžaloby pro skutek, týkající se poškozeného D.

R., bude ponecháno v platnosti.

Stěžovatel opětovně tvrdil, že tímto pravomocným rozhodnutím byl porušen čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR a čl.

39 Listiny, neboť rozhodnutí se opíralo o hypotetickou částku 100 000,-- Kč, nemající oporu v důkazech.

Poté rozvedl, jakým způsobem dospěl k závěru, že v jeho případě byla prokázána distribuce pouze 17 dávek heroinu za částku 3 400,-- Kč a uzavřel, že tato částka nesplňuje kritéria pro "větší rozsah" a není "větší škodou".

Přesto bylo jeho jednání klasifikováno podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) TrZ, aniž by byly splněny zákonné podmínky.

V tomto směru stěžovatel ve výroku o vině postrádal uvedení skutečností odůvodňujících použití určité trestní sazby.

Rovněž časové období vymezené "na přelomu let 1998 - 1999 do února 2000" nemělo oporu v dokazování.

Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byl zproštěn obžaloby za skutek vztahující se k úmrtí D.

R. dne 12.

2000, vzal původní ústavní stížnost v této části zpět.

Na základě žádosti Ústavního soudu se k rozšířené ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (stěžovatel byl řádně a včas vyrozuměn o konání veřejného zasedání, byl zastoupen obhájcem, mohl se vyjádřit ke stížnosti pro porušení zákona stejně jako jeho obhájce).

Dále konstatoval, že se v rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, vypořádal se všemi skutečnostmi a argumenty obsaženými v ústavní stížnosti, která jsou z tohoto hlediska opakováním a rozvedením toho, co stěžovatel uvedl ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona.

Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.

49 T 30/2001, že v souzené věci bylo krajským soudem poprvé rozhodnuto rozsudkem ze dne 12.

2001, čj.

49 T 30/2001 - 269.

K odvolání podanému stěžovatelem byl zmíněný rozsudek Vrchním soudem v Praze, jako soudem odvolacím, zrušen v celém rozsahu a vrácen krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Odvolací soud ve zrušujícím usnesení konstatoval, že zjištění krajského soudu, že stěžovatel prodával heroin osobám, uvedeným ve výroku napadeného rozsudku, i doba, po kterou se měl jednání dopustit, jsou správná a mají podklad v provedených důkazech.

Krajský soud rovněž učinil správný závěr, že výpověď svědků nebyla osamocená, neboť i sám stěžovatel se k tomuto jednání částečně doznal s tím, že prodejem heroinu získal asi 100 000,-- Kč.

Jeho další výpovědi se od sebe lišily v závislosti na stadiu trestního řízení.

Teprve později tvrdil, že prvotní výslech byl prováděn za situace, kdy nebyl schopen správně reprodukovat a kdy byl ještě pod vlivem drogy.

Toto jeho tvrzení, že vypovídal pod vlivem drogy, bylo vyvráceno znaleckým posudkem z oboru toxikologie, na který krajský soud odkázal.

Pochybnosti nevznikly ani o větším rozsahu jeho trestné činnosti (stěžovatel prodával heroin, omamnou látku výrazné kvality způsobující dlouhodobý návyk a výrazným způsobem devastující lidský organismus; tohoto jednání se prokazatelně dopouštěl nejméně po dobu více jak jednoho roku, nejednalo se tedy o jednorázovou nebo nahodilou záležitost; heroin po uvedené období prodával nejméně šesti osobám a za prodej obdržel částku kolem 100 000,-- Kč; tímto způsobem si opatřoval prostředky pro svou obživu), podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu § 88 odst.

1 TrZ.

V tomto směru byly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby.

Avšak ve vztahu k zemřelému D.

R. uložil odvolací soud krajskému soudu odstranit vady, nově projednat věc a rozhodnout.

Po novém projednání rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 21.

12.

2001, čj.

49 T 30/2001 - 323, tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, odst.

2 písm. a), odst.

4 písm. a) TrZ.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1.

2002, sp. zn.

10 To 14/02, kterým napadený rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, odst.

2 písm. a) TrZ.

Z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch stěžovatele, Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v odsuzující části a rozhodl tak, jak shora uvedeno.

Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda je možno uznat stěžovatele vinným.

Ohledně uvedených námitek se pak podává, že výslech stěžovatele, výslechy svědků, znalecké posudky a ostatní listinné důkazy tvoří nepřerušený řetězec důkazů, z nichž logicky vyplývá závěr o vině stěžovatele.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Po přezkoumání věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů (čl.

87 Ústavy ČR).

S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl.

82 Ústavy ČR), vymezil Ústavní soud v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy při řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě trestní zákon a trestní řád), nespadá do jeho pravomoci přehodnocovat dokazování před nimi provedené ani mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů.

Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny.

Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR nijak nevyplývají.

K námitce stěžovatele, týkající se nesprávné právní kvalifikace jeho jednání, je nutno připomenout, že kvalifikační znak "ve větším rozsahu" skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.1, 2 písm. a) TrZ, který podmiňuje použití přísnější trestní sazby, nelze ztotožňovat se znakem materiální škody, jak ji stanoví § 89 odst.

11 TrZ (a jak to činí stěžovatel), neboť charakterizuje rozsah (např. délku přechovávání a prodeje, množství dotčených osob a podobně) trestného jednání a nelze jej považovat pouze za finančně vyjádřitelné kritérium.

Znak většího rozsahu u této kvalifikované skutkové podstaty je nutno posuzovat ve vztahu k základní skutkové podstatě ohrožovacího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1 TrZ.

K jeho dokonání může stačit, že pachatel jinému opatřil nebo pro jiného přechovával omamnou nebo psychotropní látku, a to v jakémkoli malém množství (srov.

Šámal, F.

Púry, S.

Rizman.: Trestní zákon: komentář, 5. vydání, C.

Beck, Praha, 2003, str.

1068).

Na skutek, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku a mající oporu v provedeném dokazování, bylo správně aplikováno použité ustanovení trestního zákona.

Tato námitka tedy nemá ústavně právní relevanci a ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany.

Rovněž stěžovatelem namítané časové období a tvrzená absence skutečností odůvodňujících použití určité trestní sazby, lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry skutkových zjištění učiněných obecnými soudy a nevyplývá z nich nic, co by věc posouvalo do ústavně právní roviny.

Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele.

Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.

Podáním ze dne 30.

2003 vzal stěžovatel zpět svou původní ústavní stížnost ze dne 10.

2002, a to v části III., v níž namítal, že v rozsudku odvolacího soudu chyběl výrok o zproštění obžaloby pro skutek vztahující se k úmrtí D.

R., v čemž spatřoval porušení čl.

40 odst.

2 Listiny.

Stěžovatel vzal tuto část ústavní stížnosti zpět, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.

2003, sp. zn.

4 Tz 2/2003, byl zproštěn obžaloby za skutek vztahující se k úmrtí D.

R..

Podle § 77 zákona o Ústavním soudu je stěžovatel oprávněn vzít ústavní stížnost zpět až do okamžiku, kdy se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě.

V části, týkající se chybějícího výroku o zproštění obžaloby za skutek vztahující se k úmrtí D.

R., Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti zastavil, v souladu se zásadou dispozitivnosti řízení před Ústavním soudem a podle § 77, v kombinaci s § 54 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

V přezkoumávané věci se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2003 JUDr.

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu