Entscheidungsdetail

I.ÚS 399/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.399.03
Datum: 29. 8. 2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 399/03 ze dne 29. 8. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 399/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. srpna 2003 soudcem zpravodajem JUDr.

Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing.

T., zastoupeného JUDr.

T., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.

2003, sp. zn.

6 To 31/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.

1999, sp. zn.

4 T 15/98, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23.

2003 napadl v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.

Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na presumpci neviny vyplývající z čl.

40 odst.

2 Listiny a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a právo na výslech svědka ve svůj prospěch za stejných podmínek jako proti sobě podle čl.

6 odst.

1 a odst.

3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak stěžovatel uvedl, byl napadenými rozhodnutími obecných soudů uznán vinným pomocí podle ust. § 10 odst.

1 písm. c) trestního zákona k trestnému činu podvodu podle § 250 odst.

1, odst.

4 trestního zákona tím, že v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům Komerční banky, a. s. opatřil a společně s dalšími nechal znalecky ohodnotit nemovitost v k. úz.

Jablonec nad Nisou, přičemž znalec nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v Komerční bance.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá řadu námitek týkajících se postupu obecných soudů, zejména pak zdůraznil skutečnost, že o podvodném úmyslu při vylákání úvěru nevěděl a vědět nemohl, přičemž podle něj před obecnými soudy nebyla subjektivní stránka prokázána.

Stěžovatel rovněž podal v průběhu řízení návrh na zastavení trestního řízení, a to pro nepřiměřenost délky řízení.

Podle stěžovatele okolnost, že trestní řád nemá zvláštní ustanovení o tom, že by bylo možné trestní stíhání zastavit z důvodu jeho nepřiměřené délky, nebrání tomu, aby soud rozhodl o tom, že se zastavuje vzhledem k ustanovení čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Současně s tím stěžovatel uvedl, že proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu podal rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu, v němž však uplatnil jiné důvody než v ústavní stížnosti (tuto skutečnost Ústavní soud ověřil dotazem u Městského soudu v Praze, který potvrdil, že stěžovatel podal dovolání dne 26.

2003).

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod.

Z ustanovení § 72 odst.

1, 2, 4 a § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.

Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č.

46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č.

47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas.

V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz Sdělení Ústavního soudu publikované pod č.

32/2003 Sb).

Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelem není přípustný.

Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu, resp. rozhodnutí o něm.

V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno.

S ohledem na shora citované sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatel také poté, co o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane mu zachována lhůta k napadení i rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2003 JUDr.

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj