Entscheidungsdetail

I.ÚS 233/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.233.02
Datum: 28. 5. 2003
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 233/02 ze dne 28. 5. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 233/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti S. B., právně zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov, ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 3 Nt 924/2000, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 7 To 66/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov, jímž bylo vyhověno žádosti stěžovatele na upuštění od výkonu ochranného léčení protialkoholního, ale byl zamítnut návrh na propuštění z ochranného léčení psychiatricko-sexuologického.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19.

2002 a doplněné podáním advokáta dne 28.

2002, především tvrdí, že obecné soudy porušily čl.

36 odst.

1, čl.

38 odst.

2 a čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

Mělo se tak stát tím, že stěžovatel poukazoval již od počátku řízení na možnou podjatost přibraných znalců, kteří převzali závěry z původního téměř 22 let starého znaleckého posudku a aniž by vysvětlili rozpory v závěrech znaleckého posudku, byl tento v konečném závěru převzat do napadených rozhodnutí.

Byla prý úplně přehlédnuta skutečnost, že u stěžovatele bylo diagnostikováno diabetické onemocnění, což samo o sobě znamená snížení sexuální potence.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl.

83 Ústavy ČR nepřísluší.

Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech.

Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy.

Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl.

82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů.

Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, nemůže přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, pokud právní závěry soudu nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

Stěžovateli bylo ochranné léčení psychiatricko-sexuologické uloženo na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.

1981 (potvrzené rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.

1981).

Stěžovateli byl těmito rozsudky uložen trest odnětí svobody v trvání 23 let, a to pro trestné činy výtržnictví, omezování osobní svobody, pokusu trestného činu znásilnění a vraždy.

Trestných činů se dopustil stručně řečeno tím, že dne 23.

12.

1979 v nočních hodinách přepadl poškozenou I.

P., kterou po předchozích marných pokusech o násilný pohlavní styk posléze bodl nožem do zad a poté ji násilným vražením větvě do konečníku způsobil taková zranění, že jim podlehla.

Dle znaleckých posudků vypracovaných v té době stěžovatel jevil výrazné rysy psychopatie a agresivity, jejíž stupeň dosahuje již znaků sexuální agrese se snížením intelektu do pásma slaboduchosti.

Znalci usoudili, že u stěžovatele jde o projevy sadismu podmíněného nevyzrálou sexualitou se sklonem k primitivní perverzi a agresivnímu sadismu na podkladě sociální nepřizpůsobenosti a hrubě narušené kontroly reality.

Oba soudy v napadených rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů zamítly žádost stěžovatele o propuštění z výkonu ochranného léčení psychiatricko-sexuologického.

Vycházely přitom ze závěrů znalců, k nimž měl stěžovatel výhrady již ihned poté, co mu bylo doručeno usnesení o přibrání znalců.

Jeho stížnost k osobám znalců projednal a zamítl Krajský soud v Brně.

Ze závěrů znalců, o jejichž nepodjatosti není důvodu mít pochybnosti, pak vyplývá, že účelu léčení u stěžovatele nebylo dosud dosaženo.

Pro společnost tak existuje značné riziko, že by se stěžovatel mohl dopustit dalšího závadového jednání.

Z vyjádření FN Brno - sexuologického oddělení soud zjistil, že stěžovatel účast na léčbě odmítá.

Totéž bylo zjištěno i z vyjádření jak věznice Kuřim, tak samotného odsouzeného.

Soudy tedy dospěly k závěru, o němž ani Ústavní soud nemá důvodu pochybovat, že prozatím nenastala situace pro propuštění stěžovatele z výkonu ochranného léčené psychiatricko-sexuologického.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. května 2003 Prof.

JUDr.

Vladimír Klokočka, DrSc. předseda I. senátu Ústavního soudu