Entscheidungsdetail

IV.ÚS 80/02

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2002:4.US.80.02

Datum

13. 3. 2002

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 80/02 ze dne 13. 3. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 80/02

Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. F. Š., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, čj. 4 To 202/2001-1692,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

8 odst.

2, 5 a čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod.

Stalo se tak tím, že Vrchní soud v Olomouci, rozhodující o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby na svobodu, odůvodnil své rozhodnutí kusým, povšechným a nepřezkoumatelným tvrzením, v podstatě odkazujícím na předchozí usnesení tohoto soudu ze dne 31.

10.

2001, čj.

4 To 184/2001-1645, konstatující trvání vazebního důvodu uvedeného v § 67 odst.

1 písm.a) tehdy platného trestního řádu.

V napadeném usnesení chybí uvedení jakýchkoliv konkrétních skutečností ve smyslu již citovaného ustanovení a v tomto směru je usnesení vrchního soudu v rozporu s již konstantní judikaturou Ústavního soudu.

Navíc vrchní soud v napadeném usnesení nesprávně poučil stěžovatele o tom, že proti jeho usnesení není přípustný další opravný prostředek, ačkoli vrchní soud v tomto případě rozhodoval jako soud prvého stupně.

Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného usnesení.

Z obsahu spisu 31 T 9/99 Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 4.

5.

2001, čj.

31 T 9/99-1472, byl stěžovatel, a to společně s dalšími obžalovanými, uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst.

1 k § 250a odst.

2, 5 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků.

Ze spisu je patrno, že proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci bude jednat dne 25.

3.

2002, a že přípisem ze dne 2.

1.

2002 požádal Vrchní soud v Olomouci o propuštění z vazby na svobodu nahrazením vazby celým souhrnem zákonných prostředků.

Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 72 odst.

3 trestního řádu stěžovatelovou žádost zamítl vzhledem k trvání vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu, v nyní platném znění, nepřijal nabídku záruky za další stěžovatelovo chování učiněné jeho rodiči A. a Z.

M., stejně jako stěžovatelem daný písemný slib, nerozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad stěžovatelem a podle § 71 odst.

5, 7 trestního řádu a čl.

II, bod 4 závěrečných a přechodných ustanovení k části první trestního řádu, ve znění zákona č.

265/2001 Sb., ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu.

V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že také v současném stadiu trestního řízení trvají u stěžovatele vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) nyní platného trestního řádu, spočívající v tom, že na stěžovatele musel být opakovaně vydán příkaz k zatčení, část řízení musela být vedena proti němu jako proti uprchlému, a navíc je důvodně podezřelý ze spáchání protiprávního jednání s hrozící škodou přesahující 130 milionů Kč.

V poučení uvedl vrchní soud, že proti jeho usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný.

V poučení uvedl vrchní soud, že proti jeho usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný.

Námitkám uvedeným v ústavní stížnosti možno přisvědčiti pouze v tom, že rozhodování o vazbě, nevyjímaje rozhodování o žádosti obviněného o propuštění na svobodu, je rozhodováním vyžadujícím dvojinstančnost řízení, a to i v situaci, kdy o vazbě rozhoduje vrchní soud.

Neexistuje totiž žádný rozumný, natož zákonný, důvod, který by měl bránit přezkumu rozhodnutí vrchního soudu rozhodujícího o odvolání obžalovaného, jde-li o vazební věc, v níž vrchní soud rozhoduje jako soud prvého stupně.

Aniž by zkoumal a považoval za relevantní posuzovat otázku, zda stěžovatel v takovém případě mohl či nemohl využít některého z procesních prostředků daných trestním řádem, vyvodil Ústavní soud z faktu již konstatovaného vadného poučení závěr, že na stěžovatele nelze v tomto případě vztáhnout důsledky vyplývající z ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto také ústavní stížnost v daném případě věcně projednal.

Zásadní stěžovatelovy námitky směřují k tomu, že v projednávané věci neexistují žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující obavy ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, v dříve i nyní platném znění.

Podle názoru Ústavního soudu však toto stěžovatelovo tvrzení evidentně nemůže obstát v situaci, kdy vrchní soud v napadeném usnesení konstatoval tři základní konkrétní skutečnosti svědčící pro trvání vazby, a to opakované vydání příkazu k zatčení, vedení části řízení proti stěžovateli jako proti uprchlému a podezření ze spáchání trestného činu s hrozící škodou přesahující 130 milionů Kč.

Všechny uvedené skutečnosti i podle názoru Ústavního soudu mají nejen konkrétní podtext, ale navíc je lze považovat i za velmi závažné.

Ústavní soud proto na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv a ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. března 2002 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu