Entscheidungsdetail

IV.ÚS 706/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.706.02
Datum: 12.04.2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 706/02 ze dne 4. 12. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 706/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Varvařovského a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Evy Zarembové o ústavní stížnosti R.

P., zastoupeného Mgr.

H., advokátem, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7.

10.

2002, čj.

180/2001-OOD-SPZ, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18.

11.

2002, napadl stěžovatel v záhlaví označené sdělení orgánu veřejné moci s tvrzením, že se jím cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na soudní a jinou právní ochranu zakotveném v čl.

36 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle jeho názoru jím mělo rovněž dojít k porušení práva "na účinné opravné prostředky" ve smyslu čl.

13 citované mezinárodní úmluvy.

Namítá, že pokud ve vztahu k jeho trestní věci, v níž byl pravomocně rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, sp. zn.

9 To 64/99, uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst.

1 tr. zák. a odsouzen k trestu výkonu odnětí svobody v trvání 13 let se zařazením do věznice s ostrahou, Ministerstvo spravedlnosti ČR neshledalo jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona důvodným, v podstatě porušilo jeho právo na účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem.

S odkazem na toto tvrzení se posléze domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by Ministerstvu spravedlnosti ČR uložil, aby "znovu s maximálním šetřením základních práv a svobod projednalo jeho podnět ze dne 16.

2002 k podání stížnosti pro porušení zákona".

Jak vyplynulo ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7.

10.

2002, čj.

180/2001-OOD-SPZ, bylo jím konstatováno a právnímu zástupci stěžovatele oznámeno, že podaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona neobsahuje takové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu dosavadního rozhodnutí v přezkumném řízení.

Trestní věc stěžovatele byla opakovaně ze strany tohoto orgánu přezkoumána, nicméně důvody k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebyly shledány.

Podle ust. § 72 odst.

1 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Dle § 72 odst.

2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval (např. sp. zn.

II.

ÚS 101/95 , sp. zn.

III.

ÚS 124/93 ), stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti.

Z hlediska trestního práva procesního je možno podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektu oprávněnému k jejímu podání, která však nezakládá zákonem stanovené důsledky, tj. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., kterou stěžovatel, ačkoliv tak učinit mohl, proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze nepodal.

V této souvislosti je třeba připomenout, že je věcí subjektu k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněného, zdali sám nebo prostřednictvím oprávněného orgánu a jakou formou oznámí navrhovateli, jek z hlediska podnětu věc posoudil, což v daném případě učinil ústavní stížností napadeným sdělením ze dne 7.

10.

2002, čj.

180/2001-OOD-SPZ.

Podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Z uvedeného lze dovodit, že svého práva na přezkoumání rozhodnutí obecných soudů se navrhovatel může účinně domáhat jenom postupem stanoveným v trestním řádu.

Podnět ke stížnosti pro porušení zákona trestní řád k takovémuto "stanovenému postupu" nezařazuje, nicméně je předpokládán ust. § 389a tr. řádu a blíže rozveden v ust. § 31 a násl. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.

23/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Podle znění ust. § 266 odst.

1 tr. řádu je podání stížnosti pro porušení zákona ze strany ministra fakultativní povahy.

Přijetí podnětu k této stížnosti je právně nevynutitelné (k tomuto srov. např. sp. zn.

III.

ÚS 365/1997 , sp. zn.

II.

ÚS 507/99 , sp. zn.

II.

ÚS 519/99 ), z čehož se podává, že stěžovatel brojí proti napadenému sdělení zjevně neopodstatněně.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud s ohledem na návrhový petit ústavní stížnosti pro úplnost poukazuje na ust. § 82 odst.

3 zák. č.

182/1993 Sb., vyjadřující způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci.

Rovněž v této souvislosti zdůrazňuje, že jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR, čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod).

Domáhá-li se totiž stěžovatel vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud Ministerstvu spravedlnosti ČR uložil, aby "znovu s maximálním šetřením základních práv a svobod projednalo jeho podnět ze dne 16.

2002 k podání stížnosti pro porušení zákona", nezbývá než konstatovat, že takto konstruované návrhové žádání neodpovídá dikci zákona a zjevně vybočuje z mezí daných citovaným ustanovením, v důsledku čehož se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat.

Pokud by tedy ústavní stížnost neodmítl z důvodů shora uvedených, musel by tak učinit podle ust. § 43 odst.

1 písm. d) zák. č.

182/1993 Sb.

Vzhledem k tomu, že napadeným sdělením nedošlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byl návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2002 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu