Entscheidungsdetail

IV.ÚS 689/01

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2002:4.US.689.01

Datum

10.04.2002

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 689/01 ze dne 4. 10. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R.K., zastoupené JUDr. V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, č.j. 28 Ca 111/2000-19, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3.

12.

2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.

8.

2001, č.j.

28 Ca 111/2000-19, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 27.

1.

2000, č.j.

6423/140/1999, jímž jí byla pravomocně vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 13.610,- Kč.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl.

90 Ústavy České republiky ("Ústava"), neboť soud jí svým dosavadním postupem neposkytl ochranu před nezákonnými rozhodnutími orgánů státní správy ve smyslu § 247 a násl. o.s.ř.

Napadeným rozsudkem a správními rozhodnutími mu předcházejícími, tak bylo zasaženo do práva zakotveného v čl.

4 odst.

1 Listiny.

V odůvodnění zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a uvedla, že společně s J.R. a K.S. uzavřely dne 8.

6.

1998 dohodu o zrušení podílového vlastnictví k nemovitostem v k.ú.

R.

Způsob vypořádání nemovitostí byl stanoven tak, že každá z nich se stala výlučnou vlastnicí pozemkových parcel specifikovaných v dohodě.

Spoluvlastnice zároveň prohlásily, že touto dohodou je vypořádáno jejich podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a nadále vůči sobě nemají žádné finanční nároky.

Stěžovatelka podala dne 27.

7.

1999 u F.ú. daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí a správce daně jí platebním výměrem vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 13.610,- Kč.

Proti tomuto výměru podala odvolání v němž namítla, že se jednalo o reálné rozdělení nemovitostí, kdy nedošlo k úplatnému převodu nemovitostí a tudíž mělo být postupováno v souladu s § 6 zák.č.

357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Tento její právní názor správní orgán druhého stupně nesdílel a uvedl, že vzájemné vypořádání podílů na předmětných nemovitostech je nutno považovat za vzájemné úplatné převody nemovitostí.

Správní soud zamítnutím žaloby potvrdil správnost rozhodnutí daňových orgánů.

Stěžovatelka tyto názory však nesdílí a s právním názorem uvedeným v napadeném rozsudku zásadně nesouhlasí.

Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že reálné rozdělení spoluvlastnictví nelze vykládat tak striktně a uvedla svůj vlastní právní názor na výklad ust. § 6 cit. zákona.

Podle jejího názoru v případě ideálního rozdělení spoluvlastnictví daným způsobem se nemění hodnota majetku jednotlivých bývalých spoluvlastníků.

Úmyslem zákonodárce bylo, aby v takových případech, kdy nedochází k faktické změně vlastnictví, nedocházelo ke zdanění.

Uvedla, že ve prospěch tohoto názoru hovoří i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn.

10 Ca 521/1996, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí ve věcech daňových pod č.

Rd 7/99.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s jeho právním názorem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku.

Tato skutečnost však sama o sobě neznamená porušení práva na soudní ochranu.

Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že argumentace stěžovatelky je shodná s argumentací uvedenou v žalobě.

Souladnost postupu správních orgánů s právními předpisy byla přezkoumána soudem, a proto se domnívá, že tvrzeným zásahům do ústavních práv stěžovatelky nedošlo.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn.

28 Ca 111/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu orgánů veřejné moci neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do práva na soudní ochranu zakotveného v čl.

36 odst.

1 Listiny (přičemž za daných okolností by bylo případné spíše tvrzení o zásahu do práva zakotveného v čl.

36 odst.

2 Listiny).

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory orgánů veřejné moci, zejména pokud jde o výklad § 6 odst.

4 a § 9 zákona č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak vyplývá již z žaloby stěžovatelky o přezkoumání rozhodnutí FŘ.

Stěžovatelka se tak fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její daňové věci a na základě vlastního právního názoru, od ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci odlišného, dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý.

V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem sjednocovat výklad obyčejného práva.

Ústavní soud je nicméně toho názoru, že právní názor Městského soudu v Praze, zřetelně vyjádřený v napadeném rozsudku, je zcela ústavně konformní.

Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny, resp. v čl.

36 odst.

2 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.

K tvrzení o zásahu do práva zakotveného v čl.

90 ústavy Ústavní soud uvádí, že ustanovení čl.

90 (resp. i čl.

95) Ústavy České republiky sama o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky neobsahují, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců.

K poukazu na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn.

10 Ca 521/1996 nutno dodat, že tento rozsudek se týká věci skutkově odlišné, kde nešlo o směnu podílů k nemovitostem, nýbrž o reálné rozdělení společné věci.

Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2002 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu