Entscheidungsdetail

IV.ÚS 677/01

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2002:4.US.677.01

Datum

12.03.2002

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 677/01 ze dne 3. 12. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. P.P. a I.P., zastoupených JUDr. PhDr. O.Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, č.j. 51 Co 441/2001-108, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P.P., podnikajícího pod obchodním jménem "S.", stavby a rekonstrukce, zastoupeného JUDr. P.Š., jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23.

11.

2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek (správně usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 21.

9.

2001, č.j.

51 Co 441/2001-108, kterým bylo změněno usnesení soudu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.

6.

2001, čj.

23 C 119/99-96 tak, že jejich návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.

1.

2000, č.j.

23 C 119/99-37, se zamítá.

Stěžovatelé tvrdí, že pro vydání napadeného usnesení nebyly splněny zákonné podmínky a že postup Městského soudu v Praze byl v rozporu s čl.

90 a čl.

96 odst.

1 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Uvedli, že na jednání ve věci před soudem prvého stupně se řádně připravovali a proto je překvapilo, že bylo jednáno o nich bez nich.

Nebyl jim dán prostor k vyjádření, v důsledku čehož neměli před soudem stejná práva jako druhá strana a došlo k porušení principu rovnosti stran.

Proti cit. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podali též dne 29.

2.

2000 odvolání, dosud o něm však nebylo rozhodnuto.

V souvislosti s vyžádáním spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn.

23 C 119/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali ve věci dovolání a že spis byl postoupen dovolacímu soudu.

Z toho důvodu vyčkal výsledku dovolacího řízení.

Dne 22.

11.

2002 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.

10.

2002, čj.

33 Odo 37/2002-145, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné.

Z odůvodnění cit. usnesení dále vyplývá, že odvolací soud dosud nerozhodl o odvolání stěžovatelů proti předmětnému rozsudku pro zmeškání.

V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud bude zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, které stanoví § 153b o.s.ř.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vydal napadené usnesení poté, kdy na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro zrušení rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.

1.

2000, č.j.

23 C 119/99-37, podle § 153b odst.

4 o.s.ř. z omluvitelných důvodů.

Svůj postup považuje za správný a v souladu s Ústavou i Listinou.

Pokud by sdílel názor soudu prvého stupně, který uvedený rozsudek pro zmeškání zrušil podle § 153b odst.

4 o.s.ř., a napadené usnesení potvrdil, k podanému odvolání, které stěžovatelé ve své stížnosti zmiňují, by se nepřihlíželo a postupovalo by se tak, jako by odvolání vůbec nebylo podáno.

Za situace, kdy odvolací soud nemá rozhodnout o odvolání proti rozsudku pro zmeškání dříve, než bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle 153b odst.

4 o.s.ř., nemohl postupovat jinak.

Závěrem vyslovil přesvědčení, že stěžovatelé nebyli postupem odvolacího soudu zkrácení na svých právech, která jim zaručuje Ústava a Listina.

Závěrem vyslovil přesvědčení, že stěžovatelé nebyli postupem odvolacího soudu zkrácení na svých právech, která jim zaručuje Ústava a Listina.

P.P., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru nedošlo napadeným usnesením k porušení žádného zákona, Ústavy či Listiny.

Předmětné usnesení Městského soudu v Praze považuje za správné a zákonné, a tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv za zjevně neopodstatněné.

Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu shromážděných podkladů, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

V souladu s principem subsidiarity Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů, resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§ 72 odst.

1 zákona), za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona).

V daném případě stěžovatelé podali proti rozsudku pro zmeškání též odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

Za tohoto stavu nelze než dospět k závěru, že až po vyčerpání všech opravných prostředků, které mají k dispozici, se mohou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, budou-li k tomu mít ústavněprávní důvody.

Do té doby je nutno jejich stížnost považovat za nepřípustnou.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2002 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj