Entscheidungsdetail

IV.ÚS 653/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.653.01
Datum: 02.07.2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 653/01 ze dne 7. 2. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti E.K., Z.V. a JUDr. P.K., zastoupených JUDr. V.M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2001, č.j. 30 Ca 375/99-18 a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1999, č.j. 5377/92 R IV 84/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12.

11.

2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22.

2001, č.j.

30 Ca 375/99-18 a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 10.

1999, č.j.

5377/92 R IV 84/99, jimiž bylo podle § 9 odst.

4 zák.č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě") pravomocně rozhodnuto, že nejsou vlastníky specifikovaných nemovitostí v k.ú.

D., neboť se nejedná o majetek podléhající režimu zákona o půdě.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

90 Ústavy České republiky ("Ústava"), když soud zákonem stanoveným způsobem neposkytl ochranu jejich právům, čl.

36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

Uvádějí, že se jim nedostalo spravedlivého procesu, neboť správní soud se hlouběji nezabýval otázkou přechodu nemovitostí na stát.

Stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a jeho výsledky, znovu popsali skutkový stav související s převodem či přechodem nemovitostí na stát a z něho dovodili vlastní závěry, tedy že orgány veřejné moci rozhodly nesprávně, protože ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné závěry, zejména pokud jde o dobu přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na stát.

Jsou toho názoru, že veškeré dříve učiněné právní akty, tj. změna kultury pozemků i stavební povolení, jsou nezákonné a nulitní, neboť při jejich vydání byli záměrně opomenuti vlastníci pozemků, a že k faktickému převzetí pozemků státem došlo v roce 1955 převzetím bez právního důvodu.

Rozhodující orgány se vůbec nezabývaly tím, že v obou případech došlo k převzetí zemědělské půdy, která spadá pod režim zákona o půdě, a pokud se tím zabývaly, tak naprosto nedostatečně.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí stejné argumenty, o které v opravném prostředku opírali svá tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu.

Má za to, že se se všemi stížnostními důvody důsledně vypořádal v napadeném rozsudku, ve kterém se v podstatě zabýval pouze otázkou, zda nemovitosti, které byly předmětem přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu, spadají do věcné působnosti zák.č.

229/1991 Sb.

V této souvislosti vzal v úvahu veškerá skutková tvrzení stěžovatelů, jimi v ústavní stížnosti zopakovaná.

Je proto přesvědčen, že tvrzení o zásahu do ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelů tím, že se orgány rozhodující v jejich věci nezabývaly skutečnostmi jimi tvrzenými, nebo se jimi zabývaly nedostatečně, nemá oporu v ústavní stížností napadených rozhodnutích.

Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn.

30 Ca 375/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecného soudu a správního orgánu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny pozemkovým úřadem a obecným soudem a snaha stěžovatelů dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v jejich věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatele příznivý.

V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy či správními orgány a z něho vyvozené právní závěry.

Rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.

Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.

Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2002 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu