Entscheidungsdetail

IV.ÚS 347/01

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2002:4.US.347.01

Datum

02.05.2002

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 347/01 ze dne 5. 2. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R.M., zastoupeného JUDr. Z.M., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. Spr 165/2000 a výzvě k úhradě soudního poplatku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 5. 1999, č.j. 53/3359/98, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6.

6.

2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2.

4.

2001, sp. zn.

Spr 165/2000, kterým podle § 50 odst.

1 zák.č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bylo zamítnuto jeho odvolání proti výzvě Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10.

5.

1998, č.j.

53/3359/98 k zaplacení soudního poplatku v částce 21.256,- Kč, ve věci sp. zn.

32 C 131/90 téhož soudu.

Současně navrhl zrušit i uvedenou výzvu.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v Listině základních práv a svobod ("Listina").

Uvedl, že mu byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.

4.

1998, sp. zn.

32 C 131/90 vyměřen soudní poplatek ve výši 21.256,- Kč za podání odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 4.

12.

1997, sp. zn.

32 C 131/90, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27.

2.

1998, sp. zn.

32 C 131/90, ačkoliv byl do soudního řízení vedeného pod sp. zn.

32 C 131/90 přibrán na základě nesprávného rozhodnutí soudu a nesprávným postupem obou soudů, které neměly ověřeno, zda je či není podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, o něž v daném řízení šlo.

Je toho názoru, že ust. § 92 o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování, takový postup nepřipouštělo, neboť dojde-li po zahájení řízení k přechodu nebo k převodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, z účastníka na jinou osobu v důsledku tzv. universální či singulární sukcese, stává se právní nástupce účastníkem řízení a jsou pro něj závazné i všechny procesní úkony, učiněné jeho právním předchůdcem.

Soud, jakmile tuto skutečnost zjistí, má pokračovat v řízení s právním nástupcem, aniž by o tom vydával jakékoliv rozhodnutí.

Obecné soudy si neověřily to, že k převodu podílu na nemovitostech došlo a nepoučily žalobce, aby upravil návrh tak, aby odpovídal převodu práv a povinností k nemovitostem, o které v řízení šlo.

Tím se stěžovatel cítí být poškozen na svých právech a je toho názoru, že soud prvého stupně jej neměl zavazovat ke splnění povinností jestliže byl do řízení přibrán na základě nesprávných rozhodnutí obecných soudů.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti věcně nevyjádřil a uvedl, že nemá k dispozici spis, neboť ten byl vyžádán oddělením stížností a právní pomoci Ministerstva spravedlnosti ČR a odeslán dne 28.

6.

2001.

K dotazu Ústavního soudu ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 3.

8.

2001 sdělilo, že vyřizovalo podání stěžovatele a Ing.

J.M. a přiložilo kopii jejich stížnosti ze dne 13.

5.

2001 a kopii odpovědi ministerstva ze dne 4.

7.

2001.

Ústavní soud až po urgenci obdržel vyžádaný spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn.

Ústavní soud až po urgenci obdržel vyžádaný spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn.

32 C 131/90, a po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to z následujících důvodů.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn.

32 C 131/90 Ústavní soud zjistil, že podáním ze dne 9.

11.

2000 vzal žalobce svůj návrh na zahájení řízení v plném rozsahu zpět.

O návrhu rozhodl jmenovaný soud usnesením ze dne 29.

11.

2000, č.j.

32 C 131/90-627 tak, že řízení zastavil a žalobci mj. uložil zaplatit stěžovateli ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 22.256,- Kč.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 18.

12.

2000 odvolání, o kterém dosud zřejmě nebylo rozhodnuto.

I když proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci poplatku není přípustný další opravný prostředek, z výše cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod.

Není sporu o tom, že rozhodnutí ve věcech soudních poplatků vydaná podle zák.č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takového zásahu sama o sobě schopná nejsou.

Zákon č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, kdo je povinen uhradit soudní poplatek, jaká je výše tohoto poplatku, jakož i podmínky pro případné osvobození od tohoto poplatku.

O tom, zda a v jaké výši bude uhrazený poplatek vrácen, resp. uhrazen ve formě úhrady nákladů řízení, rozhoduje soud v rozhodnutí ve věci samé, zpravidla s ohledem na úspěch ve sporu.

V daném případě vydáním konečného rozhodnutí ve věci bude rozhodnuto i ohledně nákladů řízení, a teprve poté může teoreticky přicházet v úvahu ústavní stížnost, budou-li k tomu ústavněprávní důvody.

Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2002 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj