Entscheidungsdetail

IV.ÚS 244/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.244.02
Datum: 28. 6. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 244/02 ze dne 28. 6. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 244/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.

Evy Zarembové a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti mjr.

JUDr.

V., zastoupeného JUDr.

K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 14.

2002, čj.

Na 148/2001-37, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 23.

10.

2001, čj.

66 C 11/2001-21, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.

1995, sp. zn.

38 Ca 40/95, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.

10.

1995, čj.

38 Ca 174/95-28, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.

2000, čj.

28 Ca 324/99-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.

2001, čj.

28 Ca 4/2000-215, event. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 14.

11.

1994, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ze dne 5.

1995, čj.

2/95, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 23.

1999, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ze dne 20.

10 1999, čj.

601/99, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 26.

10.

1999, čj.

192/99, Oznámení ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 10.

12.

1999, čj.

217/1999, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ze dne 15.

12.

1999, čj.

738/99, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se svým návrhem ze dne 18.

2002, doplněným podáním ze dne 3.

2002, kterým byl upřesněn petit návrhu, s odvoláním na porušení jeho práv, chráněných Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V doplnění ústavní stížnosti rovněž vyjadřuje nesouhlas s právními závěry, vyslovenými v usnesení Ústavního soudu, sp. zn.

III.ÚS 379/01 , ze dne 14.

2002, kterým byl odmítnut jeho předchozí návrh.

Z obsahu připojeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, čj.

Na 148/2001-37, Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze, čj.

66 C 11/2001-21, ze dne 23.

10.

2001, o zastavení řízení, kterým se stěžovatel žalobou na obnovu řízení a pro zmatečnost domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.

1995, sp. zn.

38 Ca 40/95, rozsudku téhož soudu ze dne 13.

10.

1995, čj.

38 Ca 147/95-28, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.

2000, čj.

28 Ca 324/99-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.

2001, čj.

28 Ca 4/2000-215.

Vrchní soud neshledal odvolání přípustné, neboť ve všech uvedených případech bylo rozhodováno o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy druhé o.s.ř. a dle ust. § 250j odst.

4 o.s.ř., proti těmto rozhodnutím není přípustný opravný prostředek.

O případně podaném opravném prostředku nelze navíc rozhodnout podle ustanovení části čtvrté o.s.ř., o opravných prostředcích, neboť použití ustanovení § 201 a násl., resp. § 228 a násl. o.s.ř. brání ust. § 246c o.s.ř., které umožňuje přiměřené použití pouze ustanovení z části prvé a třetí o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že ve správním soudnictví, až na výjimku (nevztahující se na tento případ), nejsou připuštěny opravné prostředky, není ani žádný funkčně příslušný soud, který by mohl o nepřípustném opravném prostředku rozhodnout.

Tato chybějící funkční příslušnost představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a městský soud proto postupoval správně, když řízení dle ust. § 104 odst.1 o.s.ř. zastavil.

Stejně tak městský soud nepochybil, když při posuzování návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná o bezúspěšné uplatňování práva, protože není funkčně příslušný soud k projednání žaloby pro zmatečnost, a žalobce se proto toto cestou nemůže domoci jím zamýšleného výsledku.

Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze nic vytknout, či je dokonce považovat za protiústavní, neboť zcela odpovídají platné právní úpravě a s ohledem na jednoznačné odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci opakovaně vyjadřovat.

Stěžovatel konečně ani konkrétně neuvádí, v čem spatřuje, pokud jde o rozhodnutí o zastavení řízení, porušení jeho práv, ale pouze odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.

2001, publikované pod č.

276/2001 Sb. a namítá, že nemá k dispozici účinný prostředek nápravy porušení práv.

V tomto směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uvedeného nálezu a zdůrazňuje, že jeho vykonatelnost byla odložena do 31.

12.

2002.

Vlastní obsáhlá argumentace ústavní stížnosti se pak vztahuje k dalším v záhlaví ústavní stížnosti uvedeným rozhodnutím.

O ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím však již jednak bylo ze strany Ústavního soudu rozhodováno (naposledy usnesením Ústavního soudu, sp. zn.

III.

ÚS 379/01 , ze dne 14.

2002) a jejich projednání brání překážka věci rozhodnuté, a jednak se ve vztahu k těmto rozhodnutím, s ohledem na to, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 19.

2002, očividně jedná o ústavní stížnost zjevně podanou po lhůtě stanovené zákonem, neboť dle ust. § 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Pokud jde o námitky proti usnesení Ústavního soudu, sp. zn.

III.

ÚS 379/01 , ze dne 14.

2002, Ústavní soud uvádí, že proti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu není ani ústavní stížnost ani odvolání přípustné (srov. čl.

89 odst.

1 Ústavy ČR, § 43 odst.

3, § 60 odst.

1 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), na což byl stěžovatel v tomto usnesení výslovně upozorněn.

Řízení před Ústavním soudem v České republice je řízením jednoinstančním, rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná, a Ústavní soud se proto opakovanými námitkami stěžovatele již nemůže zabývat.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst.

2 písm. a), dále jako návrh nepřípustný dle ust. § 43 odst 1 písm. e) a jako návrh podaný po lhůtě dle ust. § 43 odst.

1 písm. b) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 28. června 2002 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu