Entscheidungsdetail

IV.ÚS 230/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.230.02
Datum: 26. 9. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 230/02 ze dne 26. 9. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 230/02

Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. L. M., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2002, čj. 13 To 605/2001-44,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1.

11.

2001, čj.

6 T 244/2000-39, zamítajícímu návrh na přiznání odměny advokáta a dalších nákladů obhajoby, stěžovatel tvrdí, že toto rozhodnutí porušuje jeho práva ústavně zaručená v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl.

26 odst.

3 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti dále uvádí, že jeho klient, O.

N., byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13.

1963, sp. zn.

T 27/63-III, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody, který vykonal.

V rehabilitačním řízení Vojenský obvodový soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3.

1991, sp. zn.

Rtv 118/90, tento rozsudek zrušil ve výroku o trestu a O.

N. uložil nový trest.

Po vydání nálezu Ústavního soudu ve věci odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990 (nález ze dne 7.

10.

1998, sp. zn.

II.ÚS 285/97 ) stěžovatel převzal právní zastoupení O.

N. a podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona.

Poté, co byl podnět odmítnut, podal podnět k obnově řízení.

S odvoláním na právní názor Ústavního soudu ve shora citovaném nálezu, jakož i s odkazem na zákon č.

198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27.

10.

2000, sp. zn.

Nt 1711/99, povolil obnovu řízení a oba rozsudky (T 27/63-III a Rtv 118/90) zrušil.

Poté rozsudkem ze dne 12.

2001, sp. zn.

6 T 244/2000-8, zprostil O.

N. obžaloby.

Na základě stížnosti ministra spravedlnosti podané v neprospěch obviněného proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3.

2001, sp. zn.

3 Tz 82/2001, konstatoval, že usnesením o povolení obnovy byl porušen zákon ve prospěch obviněného, neboť odlišný (nový) výklad práva podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, jakož i existence zákona č.

198/1993 Sb., nejsou okolnostmi odůvodňujícími povolení obnovy řízení.

Nejvyšší soud se omezil jen na akademický výrok a rozhodnutí o povolení obnovy ani obsahově navazující rozsudek nezrušil, neboť akceptoval, že konečný výsledek tohoto řízení je založen na právním názoru, který je v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu a neodporuje současné praxi obecných soudů.

Následně stěžovatel požádal Okresní soud v Hradci Králové o proplacení nákladů právního zastupování, vycházeje z toho, že šlo o obnovu rehabilitačního řízení, ve kterém podle ustanovení § 19 odst.

3 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci hradí náklady obhajoby stát.

Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1.

11.

2001, čj.

6 T 244/2000-39, jeho návrh zamítl s odkazem na ustanovení § 151 odst.

2 trestního řádu, neboť stěžovatel nebyl jako obhájce ustanoven, ale zvolen.

Stížnost stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové zamítl ústavní stížností napadeným usnesením s tím, že rehabilitační řízení skončilo rozhodnutím soudu v září 1991, že v dané věci šlo o obnovu řízení, kde účast obhájce nebyla povinná, že rozhodnutí soudu z rozhodného období nebylo přezkoumáváno a že návrhu na obnovu sice bylo vyhověno, ale obviněný byl zproštěn obžaloby nezákonnými rozhodnutími.

S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že byla-li povolena obnova rehabilitačního řízení, znamená to postup podle zákona o soudní rehabilitaci, ve kterém je účast obhájce povinná přinejmenším v rozsahu stanoveném v ustanovení § 10 odst.

2 tohoto zákona (ve veřejném zasedání).

K dalším důvodům uvádí, že podle jeho názoru šlo o přezkum rozhodnutí vydaného v rozhodném období (25.

1948 - 1.

11.

1990), neboť byl zrušen rozsudek z února 1963, a co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak ten konstatoval formální vadu, ale správný konečný výsledek, a proto napadená rozhodnutí, nezrušil.

Tím, že stěžovateli byla odepřena náhrada nákladů právního zastupování, kterou má podle ustanovení § 19 odst.

3 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci hradit stát, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a protože je pro stěžovatele právní zastupování prací, která směřuje k získávání prostředků pro své životní potřeby, pak i právo zakotvené v čl.

26 odst.

3 Listiny.

Stěžovatel rovněž namítá zmatečnost, která je v rozporu s právem na řádný postup soudu při projednávání věci, neboť usnesení, které napadá, je označeno dvěma odlišnými daty.

Ze všech těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn.

6 T 244/2000, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem a po přezkoumání napadeného usnesení rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V projednávaném případě obecný soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení státem, shrnutě řečeno, proto, že v daném řízení nešlo o rehabilitační řízení.

Ústavní soud neshledal, že by tento právní názor byl učiněn mimo zákonný procesněprávní rámec věci, neboť z výroku usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.

10.

2000, sp. zn.

Nt 1711/99, o povolení obnovy, je zřejmé, že soud povolil "obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13.

1963, sp. zn.

T 27/63-III, ve spojení s rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 3.

1991, sp. zn.

Rtv 118/90".

Jinými slovy, nebyla povolena obnova přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, ukončeného rozsudkem sp. zn.

Rtv 118/90, (ve kterém náklady obhajoby za splnění zákonných podmínek hradí stát), ale obnovilo se původní trestní řízení z 60. let, které skončilo vynesením rozsudku, kterým byl O.

N. zproštěn obžaloby.

Ustanovení § 119 odst.

3 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci je speciální normou k příslušným ustanovením trestního řádu a v daném trestním řízení ji nebylo možno aplikovat.

K odkazu stěžovatele, že vycházel z právního názoru vyjádřeného v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn.

I.ÚS 367/99 (ÚS, sv.

21, č.

23), Ústavní soud uvádí, že tento případ se týkal práva na náhradu škody způsobené nezákonným sdělením obvinění, tedy výkladu vztahu zákona č.

58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a trestního řádu (konkrétně ustanovení § 160 odst.

1), ve znění před a po novele provedené zákonem č.

292/1993 Sb., kdy ústavně právní rozměr věci byl shledán v neústavní interpretaci příslušných ustanovení zákona č.

58/1969 Sb. a porušení čl.

36 odst.

3 Listiny.

Stěžovatelův případ je ve své podstatě zcela odlišný a právní závěry vyjádřené ve shora citovaném nálezu I.ÚS 367/99 na něj nelze vztahovat.

Tvrzení o porušení čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy Ústavní soud shledal neopodstatněnými, neboť stěžovatelova věc byla projednána příslušným nezávislým a nestranným soudem, za dodržení pravidel stanovených zákonem.

Obecný soud aplikoval a interpretoval příslušná ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem a jeho závěry jsou přezkoumatelné.

To, že stěžovatel sám zastává jiný právní názor, kasaci napadeného rozhodnutí neodůvodňuje.

Odlišný právní názor stěžovatele nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.

Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl.

6 odst.

1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Tak se také v projednávané věci stalo.

Namítanou existenci dvou rozdílných dat v napadeném usnesení Ústavní soud posoudil jako neodstraněnou chybu v psaní (23.

2002), když v soudním spisu ověřil, že neveřejné zasedání Krajského soudu v Hradci Králové se konalo dne 1.

2002 (č.l.

42) a toto datum je vyznačeno i na obálce s protokolem o hlasování (č.l.

43) a v záhlaví napadeného usnesení.

Neuvedl-li stěžovatel v ústavní stížnosti žádné další skutečnosti, které by svědčily o porušení článku 36 odst.

1 Listiny, resp. čl.

6 odst.

1 Úmluvy, pak nezbývá, než jeho tvrzení hodnotit jen jako nesouhlasnou polemiku s právními závěry soudu.

Argumentace o porušení práva získávat svou prací prostředky pro své životní potřeby se v daných souvislostech jeví jako nepřípadná a tvrzení o porušení čl.

26 odst.

3 Listiny tak zcela ztrácí opodstatněnost.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. září 2002 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu