Entscheidungsdetail

IV.ÚS 196/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.196.02
Datum: 25. 9. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 196/02 ze dne 25. 9. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 196/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.

Evy Zarembové a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti F.

S., zastoupeného JUDr.

Z., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.

2002, čj.

29 Ca 271/2001-19, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť se jím cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl.

1, čl.

36 odst.

1, odst.

2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení práva na soudní ochranu spatřoval konkrétně v tom, že označený soud neuznal jeho postavení účastníka řízení před Okresním úřadem v Jihlavě, okresním pozemkovým úřadem (dále jen "pozemkový úřad"), a to v rámci restitučního řízení vedeného ve smyslu § 9 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o půdě").

Stěžovatel je přitom vlastníkem staveb postavených na pozemcích, jež byly předmětem daného řízení, v rámci něhož bylo uvedeným pozemkovým úřadem, rozhodnutím ze dne 29.

2000, čj.

PÚ - 1/4652/7/92 - 201/3, konstatováno, že není jeho účastníkem.

Odvolací orgán, Ministerstvo zemědělství ČR - ústřední pozemkový úřad, k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil (sp. zn.

1107/2000-5010, ze dne 19.

2000), když se ztotožnil s právním názorem pozemkového úřadu, dle něhož je okruh účastníků daného řízení vymezen ust. § 9 odst.

8 zákona o půdě.

Přípisem pozemkového úřadu ze dne 9.

2001 bylo poté stěžovateli (na jeho žádost) dáno na vědomí, že rozhodnutí ve věci samé, sp. zn.

PÚ-1/4652/92-201/3-R 8, ze dne 21.

2001, vydané ve zmíněném restitučním řízení, nabylo právní moci 29.

2001.

Do citovaného rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Ministerstvu zemědělství ČR - ústřednímu pozemkovému úřadu (v němž mimo jiné namítal, že mu nebylo nikdy doručeno), jež bylo postoupeno Krajskému soudu v Brně, a který o něm rozhodl - v rámci řízení podle části páté hlavy třetí o.s.ř. - v záhlaví označeným usnesením tak, že jej odmítl, když shledal, že stěžovatel není osobou oprávněnou k jeho podání, neboť nebyl účastníkem řízení u správního orgánu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo.

Odůvodnění rozhodnutí obecného soudu stěžovatel vytýká nesprávné právní posouzení věci, spočívající ve vadné interpretaci vzájemného vztahu ustanovení § 9 odst.

8 zákona o půdě a § 14 zákona č.

71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) [dále jen "zákon č.

71/1967 Sb."].

Krajský soud v Brně vyšel z toho, že v souladu s ust. § 9 odst.

8 zákona o půdě jsou účastníky řízení podle § 9 odst.

4 tohoto zákona oprávněná osoba, jež uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond, když současně uvedl, že definice vymezená v § 14 zákona č.

71/1967 Sb. se neuplatní, neboť účastníci jsou v daném případě definováni ustanovením zvláštní právní normy.

Tento závěr učinil při vědomí toho, že stěžovatel může být ve svých právech rozhodnutím pozemkového úřadu v konečném důsledku dotčen.

S uvedeným právním názorem stěžovatel nesouhlasí, neboť je toho názoru, že citované speciální ustanovení nemá tento důsledek, když dovozuje, že účastníci řízení jsou v § 14 zákona č.

71/1967 Sb. definováni kumulativně (v tom smyslu, že je přípustné, aby v jednom řízení vystupovali účastníci stanovení podle různých definic účastníků správního řízení zde uvedených), a nikoliv alternativně, a to v tom smyslu, že by existence účastníků podle ust. § 14 odst.

2 vylučovala jiné skupiny účastníků podle ust. § 14 odst.

1 citovaného zákona.

Vyjádřeno jinak, stěžovatel se domnívá, že ustanovení zvláštní právní normy není v daném případě v rozporu s právní normou obecnou, nýbrž ji pouze doplňuje.

Na podporu tohoto svého tvrzení se potom dovolával rozhodovacích důvodů, na nichž byly založeny nálezy Ústavního soudu, sp. zn.

II.

ÚS 411/99 a sp. zn.

ÚS 600/99 .

V této souvislosti s odkazem na nálezy, sp. zn.

II.

ÚS 467/97 a sp. zn.

III.

ÚS 206/98 , dovozuje rovněž porušení principu rovnosti v právech, neboť má za to, že mu obecný soud neposkytl ochranu v jeho právech, ač tato již ve skutkově obdobných případech byla ze strany Ústavního soudu přiznána.

Napadenému rozhodnutí konečně vytkl i nedostatečnost odůvodnění, a proto se domáhá, aby jej Ústavní soud nálezem zrušil.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Brně (29 Ca 271/2001), jakož i vyjádření tohoto účastníka řízení.

Obecný soud ve svém zevrubném vyjádření prostřednictvím předsedy senátu 29 Ca k argumentaci stěžovatele zejména uvedl, že vzájemný vztah dotčených ustanovení je právní notorietou, která správní i soudní praxi nepřináší výkladové problémy a jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou soudní judikaturou.

Vývody stěžovatele odmítl, stejně jako i jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, pročež navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

Pozemkový fond ČR, Okresní úřad v Jihlavě, okresní pozemkový úřad a Státní statek Smiřice, s. p., se postavení vedlejších účastníků v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdaly.

Ostatní vedlejší účastníci se k podané ústavní stížnosti, ač doloženě vyzváni, nevyjádřili.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu obecného soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že pro posouzení, zda ve vztahu ke stěžovateli došlo usnesením Krajského soudu v Brně, kterým byl odmítnut opravný prostředek směřující do rozhodnutí pozemkového úřadu, k porušení jeho ústavně zaručených práv, je třeba z hlediska ústavně konformních interpretačních mezí zaměřit pozornost na posouzení kolizních právních názorů, týkajících se vztahu § 9 odst.

8 zákona o půdě a § 14 zákona č.

71/1967 Sb. při určování okruhu účastníků restitučního řízení podle § 9 odst.

4 zákona o půdě.

Prvním z nich je názor, jehož zastáncem jsou ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci, podle něhož znění ustanovení § 9 odst.

8 zákona o půdě vylučuje absolutně a bezvýjimečně kohokoli jiného, než osoby v citovaném ustanovení uvedené, z možného účastenství v řízení, vedeném pozemkovým úřadem podle § 9 odst.

4 zákona o půdě.

Druhým je názor, zastávaný stěžovatelem, podle něhož je třeba ustanovení § 9 odst.

8 zákona o půdě vnímat jako zvláštní ustanovení, které však ve smyslu § 14 odst.

2 zákona č.

71/1967 Sb. okruh účastníků správního řízení v podstatě rozšiřuje, nikoli omezuje.

Pro úplnost pohledu na řešený problém považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že ustanovení § 9 odst.

8 se stalo součástí zákona o půdě na základě jeho novelizace, provedené zákonem č.

183/1993 Sb., a to s účinností od 1.

1993.

Před touto novelizací neobsahoval zákon o půdě žádné ustanovení, které by speciálně řešilo otázku účastníků řízení podle § 9 odst.

4 zákona o půdě, a proto aplikační praxe jednotně akceptovala, že pro určení okruhu účastníků tohoto správního řízení je třeba aplikovat ust. § 14 zákona č.

71/1967 Sb.

Zařazení § 9 odst.

8 do zákona o půdě, ve znění, podle něhož jsou účastníky těchto řízení oprávněná osoba, povinná osoba a pozemkový fond, vyvolalo v aplikační praxi změnu v nazírání na určení okruhu účastníků předmětného řízení, a to konkrétně tak, že citované ustanovení § 9 odst.

8 zákona o půdě bylo označeno za ustanovení speciální ve vztahu k § 14 zákona č.

71/1967 Sb., absolutně vylučující jeho aplikaci.

Tento přístup se projevil i před orgány veřejné moci při rozhodování ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti.

V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se otázkou, zda specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle § 14 odst.

1 zákona č.

71/1967 Sb., zabýval ve věci, sp. zn.

Pl.

ÚS 2/99 , kdy dospěl k závěru, že specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle § 14 odst.

1 citovaného zákona.

Současně Ústavní soud vyslovil, že obecnou definici účastníka správního řízení podle tohoto zákona lze tedy aplikovat pouze v těch případech, kde to zvláštní úprava zcela nepochybně nevylučuje.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci tím, že zaujaly právní názor, podle něhož vymezení okruhu účastníků řízení v § 9 odst.

8 zákona o půdě představuje specifickou definici vylučující obecné vymezení účastníků řízení ve správním řízení podle § 14 odst.

1 zákona č.

71/1967 Sb., nevybočily z mezí ústavně konformní interpretace vztahu § 9 odst.

8 zákona o půdě a § 14 zákona č.

71/1967 Sb., když se sluší současně poznamenat, že toto stanovisko k interpretaci v souzené věci dotčených ustanovení dokládá již ustálená judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn.

IV.

ÚS 46/99 , sp. zn.

ÚS 163/2000 , sp. zn.

IV.

ÚS 660/2000 , sp. zn.

III.

ÚS 157/02 ), jakož i rozhodovací praxe soudů obecných.

Pokud se potom stěžovatel dovolával shora zmíněných nálezů, je třeba konstatovat, že právní závěry Krajského soudu v Brně jsou s odůvodněními těchto rozhodnutí v souladu a k namítanému porušení principu rovnosti ze strany obecného soudu tudíž v tomto směru evidentně nedošlo.

V nálezu ve věci, sp. zn.

II.

ÚS 411/99 , bylo toliko jako obiter dictum konstatováno, že in eventum, jedná-li se o zřízení nebo zrušení věcného břemena pozemkovým úřadem podle § 9 odst.

5 zákona o půdě (popř. uložení jiného opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků), se subjekty dotčení tímto ustanovením stávají účastníky řízení, a tím je (pouze za této situace) "vlastně naplňován § 14 odst.

1 zákona č.

71/1967 Sb." Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti potom nevyplývá, že by se stěžovatel dovolával účastenství v předmětném řízení z těchto důvodů.

V nálezu ve věci, sp. zn.

ÚS 600/99 , Ústavní soud sice akceptoval vymezení účastníků předmětného řízení před pozemkovým úřadem v obecné rovině podle § 14 odst.

1 citovaného zákona, ale stěžovatel zjevně přehlíží, že tehdy šlo o správní řízení završené rozhodnutím ze dne 20.

10.

1992, když Ústavní soud současně zdůraznil, že to bylo ještě před přijetím zákona č.

183/1993 Sb., jenž teprve posléze novelizací ust. § 9 odst.

8 zákona o půdě vymezil účastníky řízení podle § 9 odst.

2 tohoto zákona; což platí pochopitelně mutatis mutandis i v případě účastníků dle odstavce čtvrtého téhož ustanovení (stejný právní názor je vyjádřen rovněž i v nálezu ve věci II.

ÚS 203/94).

S ohledem na takto vyložené důvody a judikaturu blíže vyjmenovanou Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2002 JUDr.

Eva Zarembová, v.r. předsedkyně senátu