Entscheidungsdetail

III.ÚS 528/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.528.01
Datum: 14. 2. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 528/01 ze dne 14. 2. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 528/01

Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L.M., zastoupené JUDr. K.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2001, sp. zn. 19 Co 1128/2001, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2001, sp. zn. 11 C 192/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst.1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2001 (19 Co 1128/2001-169), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne

22. března 2001 (11 C 192/99-150), proti kterému současně s ústavní stížností podala dovolání [Nejvyšším soudem ČR odmítnuto usnesením ze dne 17. ledna 2002, čj.

22 Cdo 1675/2001-190, které nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.].

Napadenými rozhodnutími byl zamítnut návrh stěžovatelky na přikázání ocelokolny do jejího vlastnictví a vydání bezdůvodného obohacení, a tvrdila, že uvedené obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod), rovnost stran (čl.

1 Listiny základních práv a svobod) a současně jí také odepřely "ochranu jejich majetkových práv (čl.

11 odst.

1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod)".

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že nalézací soud zamítl její žalobu, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ačkoli pro taková rozhodnutí - stručně řečeno - nebylo ani skutkových ani právních (zákonných) důvodů, a nepřipustil provedení nových důkazů (výslechem svědků Ing.

M.P. a Ing.

M.V., a vyjádřením O.Ú.), čímž potvrdil stávající stav nespravedlnosti a nerovnoprávnosti účastníků právních vztahů.

Aniž by stěžovatelka své tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv z hlediska ústavněprávních aspektů blíže zdůvodnila, v polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je nedůvodná.

Podstata stěžovatelčiny polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů I.a II. stupně v meritu věci spočívá ve výkladu neoprávněné stavby v tehdejším znění § 221 obč. zák., která byla postavena na jejím pozemku.

Obecné soudy dospěly k závěru, že se jednalo o oprávněnou stavbu, protože tato byla zřízena zemědělskou organizací, která měla předmětný pozemek v té době v užívání za účelem zajištění zemědělské výroby [§ 2 odst.

2 písm. c) zák. č.

123/1975 Sb.].

Pro posouzení oprávněnosti stavby je rozhodující kolaudační rozhodnutí ze dne 20. května 1991, z něhož lze zjistit, že stavba byla postavena za účinnosti zák. č.

123/1975 Sb.

Stěžovatelka dále brojila proti uznání námitky promlčení práva na bezdůvodné obohacení ve dvouleté promlčecí lhůtě; dle jejího názoru se jedná o úmyslné obohacení, u něhož běží desetiletá promlčecí lhůta.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy vycházely z objektivní desetileté promlčecí lhůty; kdyby z této promlčecí lhůty nevycházely, musely by návrh stěžovatelky zamítnout v celém rozsahu, neboť právo bylo uplatněno u soudu až 2. srpna 1999.

V ústavní stížnosti však stěžovatelka opomíjí ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž je přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů z jeho pravomoci jako orgánu ochrany ústavnosti (čl.

83 úst. zák. č.

1/1993 Sb.) vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II.

ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č.

5, Praha 1995, a další).

Jestliže obecné soudy I. a II. stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky a obě vpředu zmíněné otázky právně posoudily odlišně od jejího výkladu, a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst.

2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994).

Pokud se týká namítaného porušení čl.

11 Listiny základních práv a svobod, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu při ochraně vlastnického práva musí jít o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.

Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva in concrecto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není.

Z uvedeného důvodu nelze akceptovat stěžovatelčinu námitku, že v daném případě došlo k porušení čl.

11 Listiny základních práv a svobod.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou stěžovatelčiných tvrzení, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 14. února 2002