Entscheidungsdetail

III.ÚS 264/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.264.02
Datum: 14. 11. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 264/02 ze dne 14. 11. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Jurky a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M.

Š., zastoupeného Mgr.

H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j.

1 A 514/2001-15, ze dne 20.

2002 ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, č.

261108090, ze dne 19.

10.

2001, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Stěžovatel podal dne 26.

2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 29.

2002.

Návrh směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j.

1 A 514/2001-15, ze dne 20.

2002, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany (dále jen "VÚSZ") č.

261108090, ze dne 19.

10.

2001, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o odškodnění podle zákona č.

261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č.

39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č.

261/2001 Sb.").

Podle názoru stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena ustanovení čl.

90 a 95 odst.

1 Ústavy ČR a čl.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Současně stěžovatel podal návrh na zrušení § 1 odst.

2 slova "druhý z rodičů v té době již nežil" zákona č.

261/2001 Sb.

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

1 A 514/2001, vedený u Vrchního soudu v Praze.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal VÚSZ podle zákona č.

261/2001 Sb.

Rozhodnutím VÚSZ č.

261108090, ze dne 19.

10.

2001, nebylo této žádosti vyhověno, protože nebyly splněny podmínky pro poskytnutí odškodnění stanovené v § 1 odst.

2 citovaného zákona.

K opravnému prostředku stěžovatele rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem, č.j.

1 A 514/2001-15, ze dne 20.

2002, potvrdil rozhodnutí VÚSZ.

V odůvodnění uvedl, že podle § 1 odst.

2 zákona č.

261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje i na děti, jejichž oba rodiče jako účastníci národního boje za osvobození v národním boji za osvobození padli nebo jeden z rodičů jako účastník národního boje za osvobození padl a druhý z rodičů v té době již nežil, pokud ke dni úmrtí později zemřelého rodiče nedosáhli věku 18 roků.

V daném případě, uvedl Vrchní soud v Praze, je nesporné, že stěžovatel ke dni úmrtí svého otce byl mladší 18 let.

Dále je nesporné, že navrhovatelův otec byl v rozhodném období po určitý úsek politickým vězněm, ale v jiném časovém úseku rozhodného období byl účastníkem boje za národní osvobození, na kterého pamatuje zákon č.

261/2001 Sb..

Stejně tak je nesporné, že stěžovatelova matka nepadla v boji za národní osvobození a v době popravy stěžovatelova otce žila.

Dále soud konstatoval, že se ztotožňuje s názorem správního orgánu, že stěžovatel pro nárok na jednorázovou peněžitou částku podle zákona č.

261/2001 Sb. nesplňuje podmínky.

K námitce, že výše uvedená zákonná úprava je nepřiměřeně tvrdá a je v rozporu s dobrými mravy, Vrchní soud v Praze uvedl, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky je založen zákonem a soud není oprávněn rozšiřovat zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik, protože není mocí zákonodárnou.

Dále uvedl, že zákon č.

261/2001 Sb., nemá ustanovení o odstranění tvrdosti zákona a nemá ani obdobné ustanovení jako § 3 odst.

1 občanského zákoníku (soulad s dobrými mravy).

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze i rozhodnutí VÚSZ podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhá jejich zrušení, protože jimi došlo k porušení čl.

90 a 95 odst.

1 Ústavy ČR a čl.

1 Listiny.

Porušení čl.

1 Listiny spatřoval stěžovatel v tom, že platný text zákona znevýhodňuje skupinu obyvatelstva, konkrétně děti z rodin, které byly rozvedeny nebo se rozpadly z důvodu odlišné politické orientace obou rodičů.

V jeho případě právě taková situace nastala, protože jeho rodiče se rozvedli v roce 1940 z toho důvodu, že otec se aktivně účastnil domácího odboje.

Úprava § 1 odst.

2 zákona č.

261/2001 Sb. je nepřiměřeně tvrdá a je v rozporu s dobrými mravy , neboť sice pamatuje na situaci, kdy děti zůstaly samy, ale nepamatuje na fakticky identickou situaci, kdy dítě zůstane samo, protože jeden z rodičů padl a s druhým nežilo pro rozvod manželství a související odlišnou politicko-společenskou orientaci a bylo vychováváno prarodiči nebo jinými osobami.

Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.

Současně pak podle § 74 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval, aby Ústavní soud zrušil předmětná ustanovení zákona č.

261/2001 Sb., protože jejich aplikací došlo k porušení uvedených ustanovení Ústavy ČR a Listiny.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Vrchní soud v Praze jako účastník řízení.

V obsáhlém vyjádření Vrchní soud v Praze uvedl, že podle jeho názoru napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení uvedených ustanovení Ústavy ČR a Listiny.

Na podporu svého tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn.

Pl.

ÚS 47/95 , sp. zn.

IV.

ÚS 264/95 , s nimiž je napadené rozhodnutí soudu ústavně konformní.

Dále pak upozornil, že i pro případ, že by došlo ke změně ustanovení § 1 odst.

2 zákona č.

261/2001 Sb., by při posuzování nároku stěžovatele na jednorázovou peněžní částku musela být vzata v úvahu skutečnost, že otec stěžovatele nezemřel v postavení účastníka domácího hnutí, nýbrž politického vězně, a proto také stěžovateli bylo přiznáno odškodnění podle zákona č.

217/1994 Sb.

Vrchní soud proto navrhoval, aby podaná stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s ustanovením § 1 odst.

2 zákona č.

261/2001 Sb., jehož osobní rozsah způsobuje, že mu nemůže být poskytnuta jednorázová peněžní částka, a v tomto ustanovení spatřuje porušení rovnosti v právech pro skupinu obyvatel, která je ve stejném faktickém postavení jako on.

Ústavní soud po posouzení předmětné věci dospěl k závěru, že VÚSZ i Vrchní soud v Praze postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a nemohly proto svým rozhodnutím porušit ustanovení čl.

90 a 95 odst.

1 Ústavy ČR.

Pokud jde o ústavnost samotného ustanovení § 1 odst.

2 zákona č.

261/2001 Sb.

Ústavní soud již v nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 47/95 konstatoval, že nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku.

To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, resp. že mohl do právního předpisu zahrnout ustanovení k odstranění tvrdosti v individuálních případech, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů.

Uvedené se plně vztahuje i na předmětnou věc.

Současně nelze vyčítat Vrchnímu soudu ČR, že v individuálním případě nerozhodl tak, že příslušné ustanovení je nepřiměřeně tvrdé.

Soud přezkoumávající zákonnost rozhodnutí správního orgánu nemůže toto rozhodnutí zrušit jen proto, že v konkrétním případě se nepřiznání jeví jako velmi tvrdé.

Jinak řečeno, absenci ustanovení o zmírnění tvrdosti zákona nelze nahradit rozhodnutím soudu ve správním soudnictví.

Na základě těchto závěrů proto Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení Ústavy ČR ani Listiny.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu na zrušení ustanovení § 1 odst.

2 slova "druhý z rodičů v té době již nežil" zákona č.

261/2001 Sb. pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta (§ 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona.

Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst.

1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2002 JUDr.

Vladimír Jurka předseda senátu