Entscheidungsdetail

III.ÚS 15/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.15.02
Datum: 13. 6. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 15/02 ze dne 13. 6. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Jurky a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J.

K., zastoupeného JUDr.

H.L., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j.

16 Ca 373/01-16, ze dne 28.

11.

2001, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, č.j.

11 746/150/2001, ze dne 8.

2001 a rozhodnutím Finančního úřadu v Libochovicích, č.j.

17290/01/197970/2862, ze dne 3.

2001, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatel podal dne 8.

2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 9.

2002.

Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j.

16 Ca 373/01-16, ze dne 28.

11.

2001, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, č.j.

11 746/150/2001, ze dne 8.

2001, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Libochovicích, č.j.

17290/01/197970/2862, ze dne 3.

2001 (zajišťovací příkaz).

Podle názoru navrhovatele napadenými rozhodnutími byla porušena ustanovení čl.

4, 10, 90 Ústavy ČR, čl.

3 odst.

3, 36 odst.

1, 37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

16 Ca 373/01, vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u označeného soudu domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství.

K věci samé je nutno uvést, že vůči navrhovateli byl Finančním úřadem v Libochovicích vydán zajišťovací příkaz, č.j.

17290/01/197970/2862, ze dne 3.

2001, podle § 71 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"), jímž bylo uloženo navrhovateli složit ve prospěch Finančního úřadu jistotu v částce 3.000.000,- Kč.

V odůvodnění bylo uvedeno, že se jedná o fyzickou osobu, která podle daňových přiznání podniká téměř stále se ztrátou, v průběhu daňové kontroly došlo k radikálnímu snížení skladových zásob.

Kontrola se neúměrně protahuje a v důsledku těchto skutečností má správce daně obavy, že v době splatnosti a vymahatelnosti bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi.

Navrhovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal vydání předběžného opatření a zrušení rozhodnutí Finančního úřadu, žaloba byla zamítnuta s odůvodněním že uvedený návrh není žalobou ve smyslu § 79 a 249 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").

K odvolání navrhovatele rozhodovalo ve věci Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, které rozhodnutím, č.j.

11 746/150/2001, ze dne 8.

2001, odvolání zamítlo.

V odůvodnění pak Finanční ředitelství uvedlo, že podle § 71 odst.

1 zákona o správě daní může správce daně vydat zajišťovací příkaz s uvedením důvodů, pro něž pokládá vybrání daně za ohrožené.

Podle citovaného ustanovení je nutno pro vydání zajišťovacího příkazu splnit zákonem stanovené podmínky.

V předmětné věci obava správce daně vychází ze zjištění při daňové kontrole, především pak ze snižování obchodního majetku - stav zásob se snížil na začátku a na konci roku 2000 o téměř 11,5 mil.

Kč - a tím možnosti, že úhrada případně doměřené daně bude spojena se značnými obtížemi.

Dále uvedl, že stanovená jistota vychází z předpokládané výše doměřené daňové povinnosti a správce daně ji stanoví prozatímně podle svých pomůcek tak, jak to umožňuje ustanovení § 71 odst.

4 zákona o správě daní.

K žalobě navrhovatele rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením, č.j.

16 Ca 373/01-16, ze dne 28.

11.

2001, řízení zastavil.

V odůvodnění uvedl, že zajišťovací příkaz, vydaný na základě § 71 zákona o správě daní, je rozhodnutím předběžným.

Správce daně jeho vydáním zajišťuje řádné vybrání daně v době její splatnosti a vymahatelnosti, nařizuje daňovému subjektu zajištění stanovené částky ve prospěch správce daně, a to ještě před meritorním rozhodnutím o určení výše daňové povinnosti.

V tomto ohledu je rozhodnutí podle § 71 citovaného zákona rozhodnutím předběžné povahy, neboť jde o dočasný prozatímní prostředek k zajištění účelu daňového řízení.

Vzhledem k této skutečnosti pak Krajský soud v Ústí nad Labem řízení podle § 250d odst.

3 o.s.ř., protože žaloba napadá rozhodnutí, které nemůže být na základě § 248 odst.

2 písm. e) o.s.ř. předmětem soudního přezkumu.

Ústavní stížností navrhovatel napadl jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j.

16 Ca 373/01-16, ze dne 28.

11.

2001, tak i meritorní rozhodnutí finančních orgánů, protože podle jeho názoru všemi těmito rozhodnutími došlo k porušení výše uvedených ustanovení Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy.

Porušení uvedených ustanovení spatřoval navrhovatel v tom, že soud nechránil práva navrhovatele, když řízení zastavil s odůvodněním, že se jedná o rozhodnutí předběžné povahy.

K podpoře tohoto názoru pak uvedl, že nařízená exekuce prodejem nemovitosti, která má prokazatelně vyšší hodnotu, než tzv. zajišťovací příkaz, který nebyl nahrazen doposud žádným pravomocným rozhodnutím o vyměření daňového nedoplatku (ale doposud exekuce neprovedena), představuje velmi citelný zásah do vlastnických práv povinného - navrhovatele a jeho družky a jejich majetkové a hospodářské situace.

Podle jeho názoru mohl Finanční úřad v Libochovicích zajistit vybrání daní jiným vhodnějším způsobem, avšak tak neučinil.

Dále navrhovatel argumentoval tím, že současný systém správního soudnictví neposkytuje ochranu před nezákonnými postupy finančních orgánů a jiných správních orgánů, kdy neexistují funkčně příslušné správní soudy ani Nejvyšší správní soud, což je porušením samotné podstaty Ústavy ČR a ústavního pořádku.

Usnesením Krajského soudu došlo k odmítnutí spravedlnosti navrhovateli, které se dožadoval u soudu v souladu s jeho právy, které mu mají být zaručeny a garantovány Ústavou ČR a jejím ústavním pořádkem.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení.

Pokud jde o důvody ústavní stížnosti, odkázal Krajský soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že nadále zastává názor, že zajišťovací příkaz vydaný správcem daně podle § 71 zákona o správě daní je rozhodnutím předběžné povahy, tedy rozhodnutím ze soudního přezkumu vyloučeným.

Důsledky takového rozhodnutí nelze srovnávat ani s rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit daň ani s rozhodnutím exekučním, když tato přímo zasahují do práv daňového subjektu a soud by je k žalobě přezkoumával.

Krajský soud proto navrhoval zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Ústavě ČR a Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Argumentaci navrhovatele lze rozdělit do dvou skupin.

Navrhovatel pro odůvodnění svého návrhu poukazuje na nesprávnou úpravu správního soudnictví, které nerespektuje ústavní základy, a proto byla příslušná část o.s.ř. zrušena nálezem Ústavního soudu.

Toto tvrzení je sice správné, nicméně v době vydání napadeného rozhodnutí byla příslušná část (stejně jako i v současné době) platnou a účinnou součástí o.s.ř. a postupoval-li obecný soud podle jejích ustanovení, postupoval v souladu se zákonem a nemohl proto jednat protiústavně.

Nelze proto v uvedené situaci spatřovat porušení základních práv navrhovatele.

Druhou skupinou argumentace jsou námitky směřující proti příslušnému rozhodnutí Krajského soudu a zejména proti rozhodnutí Finančního úřadu.

V dané věci však nelze argumentovat prodejem nemovitostí a tím vyvolaným zásahem do vlastnického práva, jak činí navrhovatel, protože ústavní stížností je napadeno jiné rozhodnutí - zajišťovací příkaz, ukládající povinnost složit jistotu, nikoliv rozhodnutí exekuční, jímž by byla jistota, nezaplacená dobrovolně, vymáhána.

Ústavní soud se přiklonil k právnímu názoru Krajského soudu o tom, že zajišťovací příkaz a následné rozhodnutí Finančního ředitelství mají předběžnou povahu a nejsou způsobilé být předmětem soudního přezkumu.

Ústavní soud k tomuto závěru z hlediska ústavního považuje za nutné doplnit, že takové rozhodnutí není samo o sobě rovněž způsobilé zasáhnout do základních práv navrhovatele.

Ústavní soud dospěl proto k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení označených ustanovení Ústavy ČR a Listiny, zejména pak k porušení práva na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ů 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2002 JUDr.

Vladimír Jurka předseda senátu