Entscheidungsdetail

II.ÚS 632/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.632.02
Datum: 19. 11. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 632/02 ze dne 19. 11. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr.

Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.

Jiřího Malenovského a JUDr.

Antonína Procházky, o ústavní stížnosti V.

P., zastoupeného JUDr.

D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.

2002, sp. zn.

12 Co 216/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24.

10.

2000, č.j.

27 E 4232/2000-4, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.

10.

1998, sp. zn.

13 Co 470/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21.

1998, č.j.

22 Nc 260/97-26, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení a rozsudků obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15.

10.

1998, sp. zn.

13 Co 470/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21.

1998, č.j.

22 Nc 260/97-26, bylo rozhodnuto (mimo dalších otázek, kterých se ústavní stížnost netýká) o povinnosti stěžovatele zaplatit částku 11.167,- Kč výživného na jeho nezletilého syna J.

P., nar.

23.

11.

1985.

Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23.

11.

1998 a stalo se vykonatelným.

Následně rozhodl Městský soud v Brně svým usnesením ze dne 24.

10.

2000, č.j.

27 E 4232/2000-4, o nařízení výkonu tohoto rozhodnutí.

K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8.

2002, sp. zn.

12 Co 216/2001.

Toto usnesení napadl stěžovatel svou ústavní stížností, ve které namítá, že obecné soudy nedostály svým základním povinnostem podle § 1, § 1, § 132 a § 153 o.s.ř., a tím porušily čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR.

Podle jeho názoru byl nařízen výkon zmatečného rozhodnutí, když vydání rozsudků z roku 1998 bránila překážka zahájeného řízení.

Samotnému řízení o výkon rozhodnutí dále vytýká, že nezletilý syn měl být zastoupen podle § 37 odst.

2 zákona o rodině a § 20 o.s.ř. a soud měl proto postupovat podle § 104 o.s.ř.

Soud I. stupně však při rozhodování dne 24.

10.

2000 nezletilým dětem opatrovníka neustanovil.

Odvolací soud jen nepřesvědčivě tvrdí, že nezletilému oprávněnému byl v mezidobí ustanoven opatrovník, aniž uvádí kdy a kým.

Podle stěžovatele tak byl závažně porušen o.s.ř. a zákon o rodině, současně však i jeho právo (a rovněž jeho nezletilého syna J.) na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že z jeho dosavadní judikatury je zřejmé, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Rovněž judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Podstatou ústavní stížnosti je jednak námitka nařízení výkonu rozhodnutí na základě zmatečných rozhodnutí, jednak námitka, podle které v řízení nebyl jeho syn zastoupen opatrovníkem.

Ani jedna z těchto námitek však neobstojí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Takový zásah musí jednak dosáhnout intenzity porušení a musí se dále týkat přímo osoby stěžovatele.

Pokud jde o námitku, že v řízení nevystupoval opatrovník jeho nezletilého syna, je třeba poukázat na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, které se s touto námitkou vypořádává ve vztahu k zastupování nezletilců jejich matkou.

Kromě toho je třeba uvést, že toto právo svědčí nezletilému synovi stěžovatele, který měl v řízení úspěch a jeho právo tak nemohlo být zasaženo.

Hájit jeho práva ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ani druhé straně soudního řízení nepřísluší.

V tomto směru je stěžovatel zjevně neoprávněným navrhovatelem.

Z této okolnosti pro něj přímo neplyne žádný zásah do jeho práv.

Pokud jde o námitku zmatečnosti, i zde je třeba odkázat na přiléhavé odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně.

V daném případě se však Ústavní soud vůbec touto otázkou (stejně jako odvolací soud) nemohl zabývat (jako návrhem nepřípustným a opožděně podaným), neboť předmětem hodnocení ústavnosti mohlo být pouze včas napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.

2002, sp. zn.

12 Co 216/2001.

V řízení o nařízení a provedení výkonu rozhodnutí však není znovu přezkoumáván důvod pro vydání rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje.

K tomu jsou určeny odvolání, popř. dovolání, proti tomuto rozhodnutí.

V této souvislosti je třeba uvést, že námitku zmatečnosti měl stěžovatel uplatnit cestou dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.

10.

1998, sp. zn.

13 Co 470/98.

V řízení podle části šesté o.s.ř. se přezkoumávaly jen podmínky výkonu rozsudku Krajského soudu v Brně, který nabyl právní moci dne 23.

11.

1998 a byl vykonatelný.

Nebyly zjištěny žádné další důvody, které by zpochybňovaly ústavnost postupu nařízení exekuce a stěžovatel je ani neuvádí.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces, které není možno vykládat tak, jako by se jednotlivci garantoval úspěch v řízení a zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění zákona č.

77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části, kde se namítá porušení práv syna stěžovatele, který byl v řízení protistranou, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst.

1 písm. c) téhož zákona.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2002 Vojtěch Cepl předseda senátu