Entscheidungsdetail

II.ÚS 498/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.498.02
Datum: 12.05.2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 498/02 ze dne 5. 12. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J.

Ú., zastoupeného advokátem JUDr.

M., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11.

2002, čj.

15 Co 31/2002-244, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se návrhem ze dne 24.

2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 17.

2002, domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze uvedeného v záhlaví.

Tvrdí, že obecný soud neposkytl ochranu jeho právům (čl.

90 Ústavy ČR), necítil se být vázán názorem Ústavního soudu (čl.

89 odst.

2 Ústavy) a současně tak porušil jeho právo na soudní ochranu (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod).

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 8.

2000, čj.

19 C 15/96-211, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 o žalobě ing.

C. tak, že stěžovatel je povinen vyklidit byt specifikovaný ve výroku do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Rozhodl dále o nákladech řízení.

Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku ve věci samé změnil tak, že lhůta k vyklizení bytu se stanoví do 31.

12.

2002, jinak výroky ve věci samé a o nákladech řízení potvrdil.

Rozhodl i o nákladech v odvolacím řízení.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.

10.

2002, čj.

28 Cdo 1355/2002-264, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu, napadenému projednávanou ústavní stížností, také dovolání, které dovolací soud zamítl.

Podle odůvodnění bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst.

1 písm. b) zák. č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zák. č.

30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").

Dovolací soud však shledal, že dovolání není opodstatněné.

Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst.

3 Ústavy a v článku 2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.

Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy.

Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci.

Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) a odst.

2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst.

1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.

Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť toto rozhodnutí evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.

10.

2002, čj.

28 Cdo 1355/2002-264, jímž soud zamítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností.

Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 5. prosince 2002 JUDr.

Jiří Malenovský soudce zpravodaj