Entscheidungsdetail

II.ÚS 374/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.374.01
Datum: 27. 8. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 374/01 ze dne 27. 8. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.

Jiřího Malenovského a JUDr.

Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti R., a.s., zastoupené advokátem Mgr.

H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.

2001, čj.

30 Ca 76/99-35, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně.

Domnívá se, že jím došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl.

4 odst.

4, čl.

11 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn.

30 Ca 76/99, a spisový materiál Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu v Telči k projednávané věci, z nichž zjistil následující: Finanční úřad v Telči dodatečným platebním výměrem č.

980000013 ze dne 13.

1998, čj.

11609/98/317970/1212, stanovil poplatníkovi (stěžovatelce) R., a.s., dodatečně vyměřenou daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 195.000,- Kč.

Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 19.

1999, čj.

FŘ-6100/98-120, zamítlo.

V odůvodnění svého rozhodnutí poukázalo na to, že stěžovatelka porušila zaúčtováním tvorby rezervy na odbahnění rybníků ve výši 500.000,- Kč na vrub účtu "..." ustanovení § 24 odst.

2 písm. i) zákona č.

586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění platném pro rok 1996; dále jen "zákon o daních z příjmů") ve spojení s ustanovením § 7 zákona č.

593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů (dále jen "zákon o rezervách").

Finanční ředitelství uvedlo, že je nutné rozlišovat plochu rybníka (tj. pozemku - vodní plochy) a stavební části rybníka (tj. stavby zařazené v 5. odpisové skupině).

Z hlediska zákona o daních z příjmů se odepisují pouze stavební části, zatímco pozemky z hlediska tohoto zákona nejsou hmotným majetkem, na jehož opravy lze podle ustanovení § 7 odst.

1 zákona o rezervách tvořit rezervu na opravu hmotného majetku, tj. nejsou majetkem definovaným v § 26 odst.

2 zákona o daních z příjmů.

V daném případě se provádí odbahnění ploch, které jsou v rybníce pod vodní hladinou, a tyto práce na vodních dílech jsou zařazeny pod "SKP 45.24.14 - bagrovací práce a ostatní práce na vodních dílech", tj. práce na pozemcích, které nejsou hmotným majetkem a které se podle ustanovení § 28 odst.

1 zákona č.

563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o účetnictví"), neodepisují ani účetně.

Finanční ředitelství proto rozhodlo uvedeným způsobem.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro posouzení věci bylo podstatné, zda rybník lze považovat za takovou stavbu, která tvoří hmotný majetek stěžovatelky, a zda lze jako stavební nemovitost (hmotný majetek) vlastnit zatopený pozemek.

Konstatoval, že rybníky jsou podle zákona č.

138/1973 Sb., o vodách (dále jen "vodní zákon") považovány za vodohospodářská díla (vodní nádrže), a tudíž za stavbu, kterou tvoří mimo jiné i pozemky rybničního dna.

Nicméně z hlediska vlastnického zatopené pozemky stavbou nejsou.

Rybniční pozemky nelze totiž s ohledem na ustanovení § 120 odst.

2 zák. č.

40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z.") vlastnit jako stavbu.

Jedná se pouze o pozemkový majetek.

Pozemky ovšem nejsou podle ustanovení § 26 odst.

2 zákona o daních z příjmů jako hmotný majetek uvedeny.

I když je tedy rybník celistvým vodním dílem (stavbou), tj. včetně rybničního dna, jde z hlediska předmětu vlastnictví (majetkově) jednak o pozemky, jednak o stavbu (např. hráze) (§119 odst.

2, § 120 odst.

2 o.z.).

Odbahnění rybničního dna proto není prací na hmotném majetku ve smyslu § 26 odst.

2 zákona o daních z příjmů, což vylučuje i aplikaci ustanovení § 7 odst.

1 zákona o rezervách.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28.

2001, čj.

30 Ca 77/99-35.

Nejprve se vyjadřuje k rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jež napadenému rozhodnutí předcházelo.

Uvádí, že nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, avšak jeho posouzení po právní stránce považuje za nesprávné, a tedy v rozporu se zákonem, zejména s ustanovením § 2 odst.

1, 2, 3 a 7 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků").

Finanční ředitelství v Brně totiž nepřihlédlo a nevzalo v úvahu skutečný obsah právních úkonů, nehodnotilo důkazy ve vzájemné souvislosti a nepřihlédlo ke všem okolnostem, které mu při daňové kontrole byly k dispozici.

Nesprávným postupem bylo porušeno i ustanovení § 1 odst.

2 zákona o správě daní a poplatků tím, že odvolací orgán nečinil potřebná opatření ke správnému a úplnému zjištění a stanovení daňových povinností.

Podle názoru stěžovatelky provedl odvolací orgán výklad pojmu "rybník" v rozporu se zněním ustanovení § 26 odst.

2 zákona o daních z příjmů, § 7 odst.

1 zákona č.

593/1992 Sb., o rezervách, § 38 odst.

1 písm. a) vodního zákona a § 2 odst.

9 vyhlášky č.

178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů.

Stěžovatelka dále napadá rozhodnutí krajského soudu.

Domnívá se, že krajský soud svým výkladem zaujal nesprávný právní názor.

Otázku právní povahy rybníku je třeba v tomto případě posuzovat z pohledu veřejného práva, jehož je finanční právo součástí, a nikoli z pohledu občanskoprávního.

V této souvislosti zdůraznila význam interpretace právních norem při jejich aplikaci na konkrétní případ a jejich soulad s ústavními principy - zejména s čl.

4 odst.

4 Listiny, na jehož základě je orgán aplikující právo povinen šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod.

Poukazuje též na zákon č.

410/2000 Sb., který novelizoval zákon č.

102/1963 Sb., o rybářství (dále jen "zákon o rybářství").

Podle (novelizovaného) ustanovení § 4 odst.

1 zákona o rybářství je rybník definován jako vodohospodářské dílo, jež je tvořeno mimo jiné i pozemky zatopenými na úroveň hladiny vody.

Stěžovatelka dovozuje, že rybník je tedy hmotným majetkem ve smyslu ustanovení § 26 odst.

2 zákona o daních z příjmů a na jeho opravy lze dle ustanovení § 7 odst.

1 zákona o rezervách tvořit rezervy na opravu hmotného majetku, které jsou výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Rozsudek krajského soudu neobsahuje žádné konkrétní důkazy.

Krajský soud se podle ní rovněž nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v žalobě.

Vzhledem k tomu pokládá stěžovatelka napadený rozsudek Krajského soudu v Brně za rozhodnutí nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a nedostatečně odůvodněné.

Namítá také to, že soud považoval skutečnost, že se Finanční ředitelství s otázkou výkladu pojmu "rybník" vypořádalo nedostatečně, za vadu řízení, která nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Právě nevyřešení této otázky od počátku ovšem mělo vést k nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy a soudu.

Závěrem stěžovatelka připomíná judikaturu Ústavního soudu, která rozlišuje případy porušení "jednoduchého" a "ústavního" práva.

Porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole či interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení základních práv a svobod (viz nález sp. zn.

III.

ÚS 224/98 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, C.H.

Beck 2000, str.

17-18).

Podle ustanovení § 32 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční úřad v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že při hodnocení věci vzal za právně rozhodnou otázku, zda lze rybniční pozemek vlastnit jako stavbu, tedy zda jde o hmotný majetek.

Dospěl k závěru, že pozemky rybničního dna nemohou být předmětem vlastnictví jako stavba, a že je tudíž nelze považovat za takto specifikovaný hmotný majetek.

V otázce, co je předmětem vlastnictví, je podle soudu rozhodující stávající úprava občanskoprávní, a nikoli pojetí rybníka jako stavby ve smyslu práva veřejného.

Ústavní stížnost soud neshledává důvodnou.

Finanční ředitelství v Brně navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ve svém vyjádření shrnulo dosavadní průběh řízení a obsah ústavní stížnosti a doplnilo následující.

Údajný rozpor rozhodnutí finančního ředitelství s ustanovením § 4 odst.

1 zák. č.

102/1993 Sb. (správně č.

102/1963 Sb.), o rybářství, nemohl soud přezkoumávat, neboť taková námitka nebyla v žalobě uplatněna.

Argumentace stěžovatelky, že s ohledem na toto ustanovení je rybník stavbou, finanční ředitelství odmítá.

Stěžovatelka totiž opomněla uvést, že definice rybníka se podle uvedeného ustanovení použije jen pro účely tohoto zákona.

V roce 1996, za nějž byla daň doměřena, zákon o rybářství uvedené ustanovení ani neobsahoval.

Dále s odkazem na ustanovení § 57 zákona o správě daní a poplatků zdůrazňuje, že pro vznik daňové povinnosti je rozhodná úprava daňová.

Odkázalo proto zejména na ustanovení § 23 odst.

10, § 24 odst.

2 písm. i) a § 26 odst.

2 zákona o daních z příjmů, § 2 odst.

1 a § 7 odst.

1 zákona o rezervách a § 28 odst.

1 zák. č.

563/1991 Sb., o účetnictví, § 2 odst.

1 písm. b) zák. č.

344/1992 Sb., o katastru nemovitostí a § 3 odst.

3 vyhlášky č.

126/1993 Sb.

Z nich vyplývá, že nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů jsou mimo jiné rezervy, jimiž jsou i rezervy na opravu hmotného majetku.

Poplatníci, kteří splní stanovené podmínky, mohou vytvářet rezervu na opravu hmotného majetku, jehož doba odpisování je osm a více let.

Hmotným majetkem se rozumí mimo jiné stavby.

Mezi pozemky, na straně druhé, se řadí i vodní plochy.

Vodní plochou se rozumí pozemky, na nichž jsou rybníky.

Pozemky se neodepisují.

Stěžovatelka respektovala rozlišení rybničních pozemků a stavebních částí i při vedení účetní evidence.

Pokud rybník jako vodní plochu, tedy pozemek pod hladinou, neodepisovala ani daňově, ani účetně, musí si být vědoma skutečnosti, že není splněna podmínka pro tvorbu rezerv, a sice, že jde o hmotný majetek, jehož doba odepisování je minimálně 8 let.

Finanční ředitelství odmítá i argumentaci pomocí zákona o vodách.

Stěžovatelce nelze přisvědčit, že interpretace provedená krajským soudem vybočuje z mezí ústavnosti a zasahuje do jejích ústavně garantovaných práv.

Stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které přijaly finanční orgány a soud.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81, čl.

90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy ČR).

Podle ustálené judikatury by k porušení principů spravedlivého procesu (ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny) mohlo dojít, pokud by byly právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývaly.

K zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít rovněž v případě nedodržení kogentní právní normy či evidentně nesprávné interpretace a následně i aplikace právní normy na daný skutkový stav.

Taková porušení Ústavní soud v projednávané věci ovšem neshledal.

Ústavní soud předesílá, že se právně totožnými věcmi opakovaně zabýval, (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 250/01 ,

I. ÚS 375/01

IV. ÚS 373/01

) a neshledal důvod se od právních závěrů v příslušných svých rozhodnutích odchýlit ani v projednávaném případě.

Primárním problémem v projednávané věci je vyřešení interpretační otázky, zda je rybník hmotným majetkem ve smyslu § 26 odst.

2 zákona o daních z příjmů.

Teprve sekundárně, pokud by daná otázka byla zodpovězena kladně, je možné zabývat se tím, zda je odbahnění rybníka opravou hmotného majetku, na niž lze tvořit rezervy ve smyslu ustanovení § 7 odst.

1 zákona o rezervách, a to s ohledem na zjištění základu daně z příjmů.

Ústavní soud si je vědom interpretačního konfliktu mezi obecným soudem a stěžovatelkou a předesílá, že není jeho úkolem provádět výklad jednoduchého práva.

Jak již výše podotkl, může se zabývat interpretací právních předpisů pouze z hlediska ústavnosti a rozhodnutí orgánu veřejné moci může zrušit toliko, pokud dojde k extrémnímu nesouladu interpretace právního předpisu s elementárními požadavky spravedlnosti.

Argumentace stěžovatelky vychází z toho, že podle ustanovení § 38 odst.

1 písm. a) vodního zákona jsou rybníky považovány za vodní nádrže a tím také za vodohospodářská díla (stavby), přičemž, dle § 4 odst.

1 zákona o rybářství (ovšem až ve znění novely provedené zákonem č.

410/2000 Sb.), je rybník tvořen mimo jiné i zatopenými pozemky.

Z toho pak stěžovatelka dovozuje, že zatopené pozemky jsou součástí stavby, která je dle ustanovení § 26 odst.

2 písm. c) zákona o daních z příjmů hmotným majetkem, na jehož opravu lze dle ustanovení § 7 odst.

1 zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmu vytvářet rezervy.

Obecný soud vycházel z citovaného ustanovení § 26 odst.

2 a zkoumal, zda rybník může být hmotným majetkem.

Hmotným majetkem je dle uvedeného ustanovení mimo jiné "stavba".

Obecný soud pak zvažoval, zda lze pojem "rybník" pod shora uvedené termíny "stavba" a "hmotný majetek" subsumovat, resp. zda je stavbou i zatopený pozemek (rybniční dno).

Především je třeba uvést, že definice, na niž odkazuje v ústavní stížnosti stěžovatelka a kterou dle jejího názoru měl soud v dané věci aplikovat, byla, jak sama ostatně uvádí, do zákona o rybářství zavedena až zákonem č.

410/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů.

V zákoně o rybářství, ve znění platném v roce 1996, za nějž byla daň vyměřena, definice rybníka chyběla.

Rybník byl definován pouze v § 4 vyhlášky č.

103/1963 Sb., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o rybářství, ve znění platném v roce 1996, rybník v něm ovšem jako stavba definován není ("Rybníky, na nichž lze řádně rybníkářsky hospodařit, jsou takové vodní nádrže, v nichž je možno podle jejich určení provozovat chov ryb a které lze podle potřeb rybníkářského hospodaření vypouštět a ryby z nich slovovat.").

Dle ustanovení čl.

III zák. č.

410/2000 Sb. nabývá tato novela zákona o rybářství účinnosti dnem vyhlášení, tedy dnem 29.

11.

2000.

Soud proto definici, jíž argumentuje stěžovatelka, nemohl aplikovat, neboť v období, za něž byla daň vyměřena, nebyla součástí platného práva.

Je třeba dále připomenout, že citované ustanovení § 4 odst.

1 zákona o rybářství po novele pracuje s termínem "rybník" pouze pro účely tohoto zákona, což zmíněné ustanovení výslovně uvádí.

Zatopené pozemky jsou tedy součástí rybníka pouze pro účely zákona o rybářství.

Neexistuje přitom obecná právní domněnka, že pojem vymezený výslovně jen pro jeden předpis veřejného práva, si ponechává totožný význam ve všech odvětvích veřejného práva.

Obecný soud zohlednil i zákon o vodách (§38), který považuje vodní nádrže (a tedy i rybníky) za stavby.

Z tohoto zákona ovšem ve svých konečných závěrech nevycházel.

Jak i z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, východiskem jeho postupů byl "majetek" jako pojem soukromoprávní a motivem nutnost zohlednit vlastnický vztah k tomuto majetku.

Podle ustanovení § 120 odst.

2 o.z. pak soud při svém posuzování oddělil právní režim stavby od právního režimu pozemku a dospěl k závěru, že pozemkový majetek nelze vlastnit jako stavbu.

Pozemky ovšem nejsou uvedeny jako hmotný majetek v ustanovení § 26 odst.

2 zákona o daních z příjmů.

Z toho pak vyvodil, že odbahnění rybničního dna není prací na hmotném majetku, což vylučuje i aplikaci § 7 odst.

1 zák. o rezervách.

Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat notorickou pravdu, že finanční právo náleží do sféry práva veřejného.

Z toho nelze bez dalšího tvrdit, že pro právní posouzení otázek finančního práva jsou směrodatné pouze a výhradně normy veřejnoprávních odvětví a že normy soukromoprávní naopak postrádají jakoukoli relevanci.

Obecný soud při výkladu pojmu "rybník" resp. "stavba" vyšel z ustanovení soukromoprávního předpisu, přičemž svůj myšlenkový postup náležitě, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil.

V daném interpretačním a následném aplikačním postupu, byť s ním stěžovatelka nesouhlasí, ovšem nelze shledat porušení ústavnosti, neboť se nepříčí elementárním požadavkům spravedlnosti.

Pokud stěžovatelka namítala, že snad soud zjistil v rozhodnutí odvolacího orgánu vadu řízení, kterou posoudil tak, že nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, s čímž stěžovatelka nesouhlasila, je třeba uvést, že žádný takový závěr napadené rozhodnutí krajského soudu neobsahuje.

Námitka je tedy zcela irelevantní.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2002 Vojtěch Cepl předseda senátu