Entscheidungsdetail

I.ÚS 691/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.691.01
Datum: 27. 12. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 691/01 ze dne 27. 12. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 691/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. L. a MUDr. V. P., obou zastoupených advokátem JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, č. j. 21 Co 545/2000-210, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali porušení svých ústavně zaručených práv a svobod.

Uvedli, že bylo zejména zasaženo jejich právo na spravedlivý proces.

Dále své podání specifikovali v tom smyslu, že jejich právní předchůdce, J.

L., uplatnil žalobou u Okresního soudu v Kladně svůj restituční nárok ve smyslu ustanovení § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Jednalo se o nárok na přechod vlastnického práva, a to mj. domu č. p.

14 se st. pl. č.

1/1, a zahradou parc. č.

4/1 v k. ú.

J., okres K., vůči fyzické osobě - J.

P. (dále jen "vedlejší účastník").

Stěžovatelé tvrdili, že se jednalo o restituční nárok ve smyslu ust. § 6 zákona o půdě, přičemž vedlejší účastník se svou (dnes již zemřelou) manželkou předmětné nemovitosti získali darem.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 5.

1999, č. j.

10 C 200/94-170, žalobu stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka ustanovení § 8 odst.

1 zákona o půdě, tj. nedošlo k nabytí těchto nemovitostí vedlejšími účastníky od právnické osoby, na kterou by se vztahovalo vydání podle citovaného zákona, neboť se nejednalo o cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, a ani se tak nestalo na základě protiprávního zvýhodnění ze strany nabyvatele.

Stěžovatelé se proti tomuto rozsudku včas odvolali.

Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Ztotožnil se s názorem prvoinstančního soudu v tom smyslu, že darování nebylo převodem za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.

Při darování nebyl důvod se otázkou ceny a jejím stanovením zabývat.

Poukázal rovněž na skutečnost, že nabyvatelé se zavázali u dárce pracovat 10 let a že dům byl ve stavebně technickém stavu předpokládajícím demolici.

Stěžovatelé ve své stížnosti vyslovili názor, že v napadeném rozsudku nebyla nijak zohledněna okolnost, že převáděná nemovitost neměla nulovou hodnotu a i když předpokládala celkovou opravu, měla cenu nepoměrně převyšující desetiletý pracovní úvazek nabyvatelů (pokud lze tyto hodnoty vůbec porovnávat).

Argumentovali tím, že dle jejich názoru z logického výkladu k ustanovení § 8 odst.

1 zákona o půdě vyplývá, že jakýkoliv převod za nulovou cenu je převodem za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, pokud se nejedná o věc bezcennou (předmětné nemovitosti dle mínění stěžovatelů nepochybně bezcennou věcí nebyly).

Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že stěžovatelé uplatnili před obecnými soudy v podstatě shodnou argumentaci jako ve své ústavní stížnosti, jakož i okolnost, že proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Dovolání bylo usnesením ze dne 14.

2002, č. j.

28 Cdo 625/2002-231, dovolacím soudem ve smyslu ustanovení § 243b odst.

4 a § 218 odst.

1písm. a) o. s. ř., ve znění platném do 31.

12.

2000, jako zjevně opožděné odmítnuto (ústavní stížnost proti usnesení dovolacího soudu však nesměřovala).

Avšak i Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti musel po stránce procesní konstatovat, že se v daném případě jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání.

Z přípisu právního zástupce stěžovatelů ze dne 17.

2002, jakož i z přiložených dokladů, je zřejmé, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27.

2001, č. j.

21 Co 545/2000-210 (poslední pravomocný prostředek k ochraně práv stěžovatelů) byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 2.

10.

2001.

Z ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů.

Tato lhůta již počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Dnem 2.

10.

2001 tedy počala běžet 60 denní lhůta k podání předmětné stížnosti.

Tato lhůta uplynula v pátek dne 30.

11.

2001.

Pokud byl návrh uplatněn faxem v sobotu dne 1.

12.

2001 (a následně doručen Ústavnímu soudu poštou dne 3.

12.

2001), stalo se tak již 61. den po doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavnímu soudu proto nezbyla jiná možnost, než návrh stěžovatelů, podaný po lhůtě stanovené k jeho podání, ve smyslu ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. prosince 2002 Prof.

JUDr.

Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu