Entscheidungsdetail

I.ÚS 666/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.666.01
Datum: 02.07.2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 666/01 ze dne 7. 2. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Vladimíra Paula a JUDr.

Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti P.

K., zastoupeného advokátkou JUDr.

H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.

12.

2000, sp. zn.

19 Co 564/98, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.

2001, sp. zn.

25 Cdo 1213/2001, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : V záhlaví napadeným rozhodnutím potvrdil Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27.

1998, č.j.

9 C 53/96-84, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na úhradu částky 80.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a vyvodil zcela správné právní závěry.

Stejného názoru (jako okresní soud) je i v otázce, že neexistuje žádný exaktní důkaz "o pravosti a ceně předmětných obrazů", že spolehlivě nelze ani dovodit, že šlo o originály obrazů, takže stanovení jakékoliv ceny nemělo racionální základ.

Protože se skutkový stav ani v odvolacím řízení nezměnil, považuje krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl.

V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že dovolání shledal nepřípustným z hlediska ustanovení § 238 o.s.ř. i § 239 o.s.ř..

Stěžovatel totiž dovoláním napadl potvrzující rozsudek odvolacího soudu, leč nebyla v něm vyslovena přípustnost dovolání dle § 239 odst.

1 o.s.ř. a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu ani neučinil (§ 239 odst.

2 o.s.ř.).

Ve věci se nejedná ani o případ, kdy by soud I. stupně rozhodoval až poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.

Nejvyšší soud ČR dále shledal, že z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst.

1 o.s.ř. a konstatuje, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízeních před obecnými soudy byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména čl.

11 odst.

3 v souvislosti s čl.

4 odst.

4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle nichž nesmí být vlastnictví zneužito na újmu práv druhých a dále čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny, z nichž plyne, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a že věc má být projednána bez zbytečných průtahů.

Dle jeho názoru mělo být dovolání shledáno přípustným ve smyslu § 239 odst.

1 o.s.ř. [stěžovatel nesprávně uvedl § 239 písm. a) o.s.ř.], protože se domnívá, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V rámci dokazování před obecnými soudy - s ohledem na v minulosti probíhající spory, kdy prý bylo prokázáno, že je výlučným vlastníkem předmětných obrazů - se stěžovatel domnívá, že napadená rozhodnutí vycházejí z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, protože soudy řádně nezhodnotily všechny důkazní prostředky.

Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho procesní práva a že soudy nesplnily svoji povinnost podle občanského soudního řádu.

Proto navrhuje, aby v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně a usnesení Nejvyššího soudu ČR byly zrušeny.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Úkolem Ústavního soudu je ve smyslu čl.

83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti.

Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud se tedy ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho ingerence připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

S ohledem na svoji ustálenou judikaturu Ústavní soud shledal, že v daném případě stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodů procesní jistoty) nepodal - což učinit měl - i ústavní stížnost.

Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, zda se jím Nejvyšší soud ČR bude meritorně zabývat a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv.

Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným (srov. např.

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález sp. zn.

III.ÚS 40/93 , str.

47, svazek 8, nález

I. ÚS 129/97

, str. 431). Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 7. 2. 2001 a tímto dnem mu začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 16. 11. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k jejímu podání nedodržel. Ústavní soud proto shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání. Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení § 237, § 238 a § 239 občanského soudního řádu (ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.), přípustné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považuje i Ústavní soud za logické a přesvědčivé a jeho odůvodnění za ústavně konformní. Proto neshledal důvod k tomu, aby právní závěr Nejvyššího soudu ČR, učiněný v napadeném usnesení, z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. V tomto směru platí, jak Ústavní soud již opakovaně judikoval: "Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( § 237 až § 239 o.s.ř.)...". (Srov.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení- svazek 8, C.H.Beck Praha 1998 , nález sp. zn. I. ÚS 129/97 , str. 431). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í : Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda senátu