Entscheidungsdetail

I.ÚS 614/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.614.01
Datum: 01.08.2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 614/01 ze dne 8. 1. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele T., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 300/2001 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svým návrhem zřejmě napadá jednání Ministerstva práce a sociálních věcí - akt rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy - které považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci.

Domnívá se, že tímto aktem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl.

2 odst.

4 Ústavy ČR, čl.

2 odst.

3, čl.

3 odst.

1, čl.

11 odst.

1 a 2, a čl.

26 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel pak požaduje vydání nálezu, "jímž se vysloví, že rozšíření kolektivní smlouvy...vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č.

300/2001 Sb. na společnost T., spol. s r. o., došlo k porušení jeho základní svobody, jeho práva vlastnit majetek, včetně práva na jeho ochranu a práva podnikat, a přikáže Ministerstvu práce a sociálních věcí, aby obnovilo stav před porušením tak, že z přílohy vyhlášky č.

300/2001 Sb. .... vypustí zaměstnavatele... společnost T., spol. s r. o. ...".

Soudce zpravodaj před meritorním posouzením věci nejdříve posuzoval návrh z toho hlediska, zda není dán důvod k jeho odmítnutí podle § 43 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že byl-li návrh podán osobou zjevně neoprávněnou, soudce zpravodaj jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítne.

Podle § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je mj. oprávněna podat ústavní stížnost právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Ustanovení § 64 odst.

2 citovaného zákona pak stanoví, že návrh na zrušení jiného právního předpisu jsou oprávněni podat: a) vláda, b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, e) zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku, f) ministr vnitra, jde-li o návrh na zrušení právního předpisu kraje, hlavního města Prahy a nařízení okresního úřadu.

Soudce zpravodaj proto nejprve zkoumal, zda je stěžovatele možné - z hlediska předmětu a formulace návrhu - považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Přestože stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti jako by napadal jednání, resp. "jiný zásah" orgánu veřejné moci, tj.

Ministerstva práce a sociálních věcí, spočívající v tom, že rozšířilo závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně na stěžovatele, Ústavní soud dospěl k závěru - a ostatně to potvrzují i některé pasáže z odůvodnění ústavní stížnosti, sama formulace petitu i nedostatek listinného doložení "jednání" - že se stěžovatel ne zcela zřetelným formulováním petitu i odůvodnění návrhu patrně ve skutečnosti snaží o obejití nedostatku aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení vyhlášky č.

300/2001 Sb.

Samotné přípravné jednání k vydání právního předpisu může mít sotva charakter zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených subjektivních práv.

Vlastní závaznost "rozhodnutí" o závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně nevyplývá z nějakého předchozího přípravného jednání, ale až z vydané, řádně publikované a účinné vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí.

Jelikož stěžovatel není uveden v § 64 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a postrádá tak aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu, Ústavní soud nemohl posuzovat jeho námitky např. v tom směru, že Ministerstvo práce a sociálních věcí překročilo svou pravomoc vymezenou mu zákonem na základě čl.

79 odst.

3 Ústavy ČR.

Toliko konstatoval, že vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí má charakter tzv. jiného právního předpisu, neboť § 7 odst.

1 zákona č.

2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, na jehož základě byla vyhláška č.

300/2001 Sb. vydána, uvádí, že Ministerstvo práce a sociálních věcí může stanovit právním předpisem, že kolektivní smlouva vyššího stupně je závazná i pro zaměstnavatele, kteří nejsou členy organizace zaměstnavatelů, která tuto smlouvu uzavřela.

Jelikož - jak vyplývá z výše uvedeného - Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve skutečnosti podal návrh na zrušení jiného právního předpisu, soudci zpravodaji nezbylo než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2002 JUDr.

Vladimír Paul soudce Ústavního soudu