Entscheidungsdetail

I.ÚS 606/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.606.01
Datum: 09.10.2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 606/01 ze dne 10. 9. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. T. a J. T., zastoupených advokátem JUDr. L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 11 Co 121/2001,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24.

10.

2000, sp. zn.

11 C 300/92, ve věci navrhovatele J.

U. proti stěžovatelům (odpůrcům) o přechodu vlastnického práva určil, že vlastnické právo k blíže specifikovaným nemovitostem v k.ú.

K., obec K., přechází na J.

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku potvrdil a návrh stěžovatelů na připuštění dovolání zamítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména tvrdí a blíže zdůvodňují, že napadeným rozsudkem krajský soud porušil čl.

36 odst.

1 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod.

Zároveň uvádějí, že současně s ústavní stížností podali i dovolání podle ustanovení § 239 odst.

2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před nabytím účinnosti novely o.s.ř., provedené zákonem č.

30/2000 Sb.); "z opatrnosti" však podali i ústavní stížnost, jelikož krajský soud dovolání nepřipustil a bude prý proto "na Nejvyšším soudu ČR, jak se s ... dovoláním vypořádá".

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.

2002, sp. zn.

28 Cdo 2126/2001, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl.

Shledal sice jeho přípustnost ve smyslu ustanovení § 239 odst.

2 o.s.ř., avšak dospěl k blíže odůvodněnému závěru, že není důvodné a že rozhodnutí odvolacího soudu je - z hlediska uplatněného dovolacího důvodu - správné.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR].

K tomu, aby byla způsobilá projednání a rozhodnutí Ústavním soudem, je však nutné, aby splňovala všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky.

Podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Podle odst.

4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Z citovaných ustanovení (dále např. § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu) je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti - představující subsidiární prostředek k ochraně základních práv - je nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští.

Zároveň však platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit.

Pokud však stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně svého práva, nýbrž toliko rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně.

Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by přesto nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by zjevně vyvolalo stav značné právní nejistoty (viz např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 58/95 , Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

7, str.

331; usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 333/01 , tamtéž, sv.

23, str.

353).

Ani v souzené věci se proto Ústavní soud nemůže meritorně zabývat podanou ústavní stížností, jelikož stěžovatelé ještě nenapadli rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, a brojí pouze proti předcházejícímu rozsudku krajského soudu.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž dovolání představuje poslední procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelů ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu tehdy, jestliže je přípustné.

V souzené věci proto stěžovatelé postupovali správně, jestliže z důvodu procesní jistoty podali současně s dovoláním rovněž ústavní stížnost, neboť se domnívali, že dovolání nemusí být posouzeno jako přípustné.

Protože však Nejvyšší soud ČR toto dovolání přípustným shledal, je zjevné, že představovalo - v tomto případě - poslední procesní prostředek k ochraně jejich práv a že teprve po jeho vyčerpání (tedy po rozhodnutí dovolacího soudu) mohla být podána ústavní stížnost, způsobilá k meritornímu projednání a rozhodnutí.

Protože tak však stěžovatelé dosud neučinili, musel Ústavní soud nutně dospět k závěru, že ústavní stížnost, brojící toliko proti rozsudku krajského soudu, je nepřípustná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2002 JUDr.

Vojen Güttler soudce zpravodaj