Entscheidungsdetail

I.ÚS 588/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.588.01
Datum: 27. 2. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 588/01 ze dne 27. 2. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Vladimíra Klokočky a JUDr.

Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr.

N., zastoupené advokátkou H.

D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.

2001, č.j.

14 Nc 319/2001-1155, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze ve věci péče o nezletilé P. a G.

N. o návrhu matky (stěžovatelky) na vyloučení soudkyně Mgr.

P., jako i ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 tak, že jmenovaná soudkyně a ostatní soudci Obvodního soudu pro Prahu 3 nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.

10 P 174/96.

V odůvodnění napadeného usnesení městský soud konstatoval, že námitku podjatosti vůči jmenované soudkyni vznesla stěžovatelka podáním ze dne 25.

2001, jež doplnila podáním dne 21.

2001) s poukazem na to, že se soudkyně Mgr.

P. podílela na "utvoření a ospravedlnění stávající situace".

Namítala, že kromě jejího poměru k účastníkům, lze pochybovat o nepodjatosti jmenované soudkyně, která vícekrát písemně tvrdila právní zástupkyni matky - stěžovatelky, že rozhodnuto o podjatosti bylo.

Námitku podjatosti uplatnila stěžovatelka i vůči ostatním soudcům Obvodního soudu pro Prahu 3 bez bližšího zdůvodnění.

Městský soud dále uvádí, že napadená soudkyně ve svém vyjádření sdělila, že účastníky řízení nezná, na průběhu řízení ani na jeho výsledku nemá žádný zájem a nejsou jí známy žádné okolnosti svědčící o její podjatosti.

Ve stejném smyslu se k námitce podjatosti vyjádřili i ostatní soudci Obvodního soudu pro Prahu 3.

Městský soud poukázal na ust. § 14 odst.

1 až 4 o.s.ř. ve znění novely č.

30/2000 Sb., pole něhož důvodem k vyloučení soudce je skutečnost, že se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudce.

Důvodem k vyloučení však nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

V daném případě prý nebyly ze strany stěžovatelky uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, které by měly za následek pochybnosti v nepodjatosti rozhodující soudkyně Mgr.

P. (která správně písemně tvrdila, že o její podjatosti bylo rozhodnuto), tak i ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 3.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil její právo garantované čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a to domáhat se svého práva u nezávislého soudu.

Stěžovatelka v původní ústavní stížnosti ze dne 20.

2001 Ústavnímu soudu sděluje, že podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29.

1999, sp. zn.

10 P 174/96, se ona a otec dětí mají v péči o ně střídat po 14 dnech.

Otec prý - dle rozsudku - matce děti nikdy nepředal a matka se podáním u jmenovaného soudu opakovaně domáhala postupu dle § 273 o.s.ř., kterého soud využil údajně jen v jednom případě.

V rámci další snahy dosáhnout postupu dle § 273 o.s.ř., prý soudkyně Mgr.

P. stěžovatelce doporučila, aby si vzhledem ke svému vzdělání zajistila kontakt s dětmi sama.

V takovém jednání soudkyně je podle mínění stěžovatelky jasně patrna její podjatost.

Domnívá se, že městský soud tím, že její námitce nevyhověl, podpořil "nerovný přístup soudu k účastníkům řízení" a porušil tím její ústavně zaručená práva.

Stěžovatelka je přesvědčena, že ve věci péče o její nezletilé děti, by měl rozhodovat nestranný a nezávislý soud, kterým však podle jejího názoru Obvodní soud pro Prahu 3 není.

V doplnění ústavní stížnosti dne 4.

2002 stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu provést důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn.

10 P 174/96, rekapitulovala argumentaci z předešlé ústavní stížnosti a uvedla, že v jednání Městského soudu v Praze spatřuje nejen porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, nýbrž i porušení čl.

37 odst.

1 Listiny.

Tvrdí, že městský soud svým rozhodnutím podporuje otce a tím trvale poškozuje její děti.

Dne 21.

2002 zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu další doplňující podání, ve kterém se dotazuje na stav řízení před Ústavním soudem a žádá o přednostní vyřízení své ústavní stížnosti.

V tomto podání však neuvádí o projednávané věci nic nového, opakuje své předešlé domněnky týkající se nestrannosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 a dále poukazuje na řadu případů, kdy jí otec nezletilé děti řádně nepředal.

Stěžovatelka proto navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno.

Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení.

Podle čl.

83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž toliko chránit ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.

V daném případě, kdy stěžovatelka napadá usnesení obecného soudu, podle něhož konkrétní soudkyně a všichni další soudci daného soudu z důvodu podjatosti vyloučeni nejsou, je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda tímto usnesením porušil obecný soud některá základní práva stěžovatelky.

K porušení tohoto základního práva by mohlo dojít například tím, že by obecný soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona, v tomto případě ustanovení § 14 občanského soudního řádu (viz např. sp. zn.

III.

ÚS 269/99 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

17, str.

235).

Ústavní soud konstatuje, že současným zněním § 14 o.s.ř. je založena povinnost vyloučit soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. "Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn (najisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti" (Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, 5. vydání, C.H.

Beck, 2001, str.

56).

V souzené věci Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka - v ústavní stížnosti i v řízení před obecným soudem - v podstatě vyjadřuje nespokojenost s postupem tohoto soudu ve věci péče o její nezletilé děti, z níž pak dovozuje podjatost soudkyně Mgr.

P. i soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 (srov. např. zdůvodnění námitky podjatosti na č.l.

1108 spisu, kde stěžovatelka uvádí, že soudy 1. i 2. stupně preferují otce a matku poškozují).

Tím je podle jejího názoru dán i "poměr k věci, takže je tu prý důvod pochybovat o nepodjatosti uváděných soudců.

Ústavní soud již dříve judikoval, že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy, je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace § 14 o.s.ř. posuzovat.

Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (usnesení sp. zn.

III.

ÚS 26/2000 , Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

17, str.

365).

V daném případě Ústavní soud dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu - že v souzené věci nebyl dán konkrétní důvod pochybovat ani o nepodjatosti soudkyně Mgr.

P. ani ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 3.

Je zřejmé, že městský soud v napadeném usnesení postupoval správně a ústavně konformním způsobem jednoduché právo vyložil a aplikoval (§14 o.s.ř.).

Ústavní soud dále konstatuje, že v případech vyloučení soudců musí platit princip presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce.

Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti, je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu.

Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného (srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 317/99 ze dne 12.

2001).

Protože Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze neshledal protiústavní zásah do základních práv nebo svobod stěžovatelky, nemá důvodu napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2002 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu