Entscheidungsdetail

I.ÚS 531/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.531.2000
Datum: 31. 7. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 531/2000 ze dne 31. 7. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve složení předseda JUDr.

Vojen Güttler a soudci JUDr.

Vladimír Klokočka a JUDr.

František Duchoň o ústavní stížnosti stěžovatelky D.

K., zastoupené advokátem JUDr.

H., proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 31.

1999, sp. zn.

7 C 39/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6.

2000, č.j.

19 Co 312/99-60, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Jičíně tak, že se návrh stěžovatelky, aby byla vedlejšímu účastníku O.

N. (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost zaplatit jí částku 10.595,- Kč, zamítá.

V odůvodnění svého rozsudku okresní soud zejména uvedl, že stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem dne 15.

1992 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl mimo jiné i pozemek č. kat.

909/1 - louka nacházející se v k.ú.

V únoru 1995 zjistila, že vedlejší účastník pokácel podél silnice 13 ks vzrostlých třešní, a proto od něho požadovala náhradu škody za vykácené porosty.

Ten však náhradu škody odmítl s odůvodněním, že stromy se nacházely na pozemku Okresní správy silnic, nikoliv na pozemku 909/1.

Stěžovatelka zajistila u znalce Ing.

O. vyhotovení znaleckého posudku, v němž byla cena vytěženého třešňového dřeva stanovena částkou 7.222,- Kč.

Uvedený znalec jí k tomu poskytl podrobné informace a vysvětlení, a to dopisem ze dne 20.

1996, který stěžovatelka obdržela 22. či 23.

1996.

Okresní soud v Jičíně proto dovodil, že již v únoru 1995 věděla stěžovatelka o tom, že jí vedlejší účastník způsobil škodu, a že v červnu 1996 znala také její výši.

Okresní soud v Jičíně dále uvedl, že u práva na náhradu škody podle ust. § 106 občanského zákoníku je stanovena dvojí promlčecí doba.

Subjektivní doba je 2letá a objektivní 3letá nebo 10letá, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.

Jejich vzájemný vztah je takový, že počínají, běží a končí nezávisle na sobě, a proto se právo promlčí, skončí-li běh jedné z nich, navzdory tomu, že poškozenému druhá doba ještě běží.

Pro počátek běhu subjektivní dvouleté doby je rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a kdo za ni odpovídá, přičemž je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, tj. o majetkové či nemajetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích.

Poněvadž stěžovatelce počala běžet subjektivní promlčecí doba nejpozději dnem 22.

1996, avšak žalobu podala teprve dne 9.

12.

1998, musela být žaloba s ohledem na vznesenou námitku promlčení jako nedůvodná zamítnuta.

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové citovaný rozsudek Okresního soudu v Jičíně potvrdil.

V jeho odůvodnění zejména uvedl, že odkazuje na správné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.

Doplnil, že doba subjektivní stanovená v ust. § 106 odst.

1 neprodlužuje lhůtu objektivní stanovenou v ust. § 106 odst.

2; uplynutím subjektivní doby se právo na náhradu škody k námitce škůdce promlčí i tehdy, jestliže jde o škodu způsobenou úmyslně, u které je jinak stanovena 10letá objektivní promlčecí doba, která však v takovém případě nepřichází v úvahu.

Shora uvedené rozsudky Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které zejména tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví zaručené čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na soudní ochranu dle čl.

36 odst.

1 Listiny tím, že oba soudy nesprávně posoudily skutečnost, že vedlejší účastník způsobil stěžovatelce škodu úmyslně.

Stěžovatelka toto tvrzení dovozuje z trestního stíhání vedlejšího účastníka pro úmyslný trestný čin krádeže, kterého se dopustil právě tím, že v k.ú.

B. pokácel na pozemku stěžovatelky p.č.

909/1 třináct vzrostlých třešní.

Policie hodnotila jeho čin jako úmyslný.

Také stěžovatelka je o jeho úmyslu přesvědčena, neboť si musel být vědom, že uvedený pozemek prodal právě jí, a to dle textu kupní smlouvy z 15.

1992 v hranici, jak on sám tuto nemovitost užíval.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podstata sporu tkví v otázce, zda v případě práva na náhradu škody způsobené úmyslně, pro kterou je v ust. § 106 odst.

2 obč. zákoníku stanovena objektivní promlčecí doba 10 let, dochází k jeho promlčení již uplynutím 2leté subjektivní promlčecí doby podle ust. § 106 odst.

1 obč. zákoníku.

Ústavní soud v prvé řadě nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že rozsudky Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno její vlastnické právo a její právo na spravedlivý proces tím, že oba soudy neposoudily správně, že škoda byla způsobena úmyslně.

Z odůvodnění napadených rozsudků totiž vyplývá, že jak Okresní soud v Jičíně, tak i Krajský soud v Hradci Králové se s náležitou a správnou argumentací vypořádaly s otázkou, že právo stěžovatelky je promlčeno již uplynutím subjektivní dvouleté promlčecí doby.

Toliko v rozhodnutí obecných soudů, že se proto návrh stěžovatelky zamítá, ať již se jednalo o škodu jí způsobenou úmyslně či nikoliv, stejně jako v právním názoru, jejž zastávají, nelze spatřovat porušení základního práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces.

V tomto směru neshledal Ústavní soud tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními či dokonce libovůli při interpretaci zákonných ustanovení, která by znamenala zásah do vlastnického práva stěžovatelů v rozporu s ústavněprávními principy jeho ochrany vyjádřenými v čl.

11 Listiny porušení jejího práva na spravedlivý proces v rozporu s ust. čl.

36 odst.

1 aj.

Listiny.

Ústavní soud na závěr připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Není vrcholem soustavy obecných soudů a v principu nezasahuje do jejich činnosti.

Z hlediska ústavnosti tudíž není úkolem Ústavního soudu, jak již vícekrát judikoval, ochrana tzv. běžné (obyčejné) zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele.

Taková situace však v souzené věci nenastala.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2002 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu