Entscheidungsdetail

I.ÚS 242/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.242.02
Datum: 06.05.2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 242/02 ze dne 5. 6. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti J.

B., zastoupeného advokátkou JUDr.

K., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 23.

2001, sp. zn.

112 C 271/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.

2002, sp. zn.

11 Co 1026/2001, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov, žalobu stěžovatele, aby žalovaná nezletilá P.

P. byla povinna vyklidit byt č.

11 v Havířově-městě, Národní třída 4/577.

Podle odůvodnění tohoto rozsudku vzal okresní soud za prokázáno, že stěžovatel v minulosti užíval uvedený byt a nájem tohoto bytu měl sjednán na dobu neurčitou.

Žalovaná - nezl.

P. - užívala byt v Havířově-Suché na ul.

63.

Mezi účastníky byla sjednána dohoda o výměně předmětných bytů, k níž byl dán písemný souhlas vlastníka bytu (město Havířov).

Stěžovatel poté uzavřel nájemní smlouvu k bytu v Havířově-Suché na ul.

63 na dobu určitou, nezl.

P. - zastoupená opatrovnicí - uzavřela nájemní smlouvu k bytu č.

11 v Havířově-městě, Národní třída 4/577.

Bylo rovněž prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 3.

1998 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.

2000 byli stěžovatel a L.

B. uznáni povinným předmětný byt v Havířově-Suché na ul.

63 vyklidit.

Okresní soud dále konstatuje, že i když z formálního hlediska samotnou dohodu o výměně bytů zhodnotil jako neplatnou - neboť chybělo schválení této dohody opatrovnickým soudem za nezl.

P. - je zřejmé, že existoval projev vůle účastníků a jejich úmysl ukončit nájemní poměr v původních bytech a založit nájemní poměr nový.

Okresní soud proto považuje nájemní poměr k vyměněným bytům za platný.

Podle jeho mínění je třeba listinu nazvanou jako "žádost o schválení výměny bytů" posuzovat dle jejího obsahu ve smyslu § 35 o.z., tedy jako písemnou dohodu účastníků o výměně bytů.

V této listině je prý zcela jednoznačně vyjádřena vůle účastníků vyměnit přesně specifikované byty a účastníky je rovněž podepsána.

Sami účastníci projevili i ústně vůli jednotlivé byty směnit a ukončit tak nájemní vztah ve stávajících bytech a nastěhovat se do vyměněných.

Okresní soud se domnívá, že podmínky stanovené občanským zákoníkem - písemná dohoda mezi účastníky a písemný souhlas pronajimatele - byly splněny.

Nájemní vztah k "novým" bytům účastníkům tedy vznikl uzavřením "nových" nájemních smluv v písemné formě, přičemž za žalovanou nezletilou nájemní smlouvu uzavřela její opatrovnice a tento úkon schválil i příslušný soud ve věci péče o nezletilé.

Nové nájemní smlouvy proto okresní soud považoval za platné; poukazuje i na to, že se stěžovatel i nezletilá žalovaná chovají ve vyměněných bytech jako nájemci.

Se zřetelem k tomu odkazuje okresní soud konečně i na ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy a dodává, že za této situace ochranu tvrzeného práva žalobci (stěžovateli) neposkytl.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že nalézací soud provedl dokazování předmětnými listinami, výslechem stěžovatele a rozsudky Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn.

106 C 256/99, a na základě zjištěného skutkového stavu správně žalobu v celém rozsahu zamítl.

Podle názoru odvolacího soudu nelze přehlédnout, že nezletilá žalovaná od roku 1995 ve vyměněném bytě bydlí a řádně plní své povinnosti.

Také stěžovatel v předmětném bytě bydlel od roku 1995, byť - vzhledem k neplnění jeho povinností nájemce bytu - "byl společně s manželkou na základě žaloby města Havířov z bytu vyklizen" a to bez zajištění bytové náhrady.

V této souvislosti stěžovatel začal uplatňovat nárok na bydlení v původním bytě.

Nad rámec úvah soudu prvého stupně krajský soud dále konstatuje, že nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou dohodou mezi pronajimatelem a nájemcem.

I když stěžovatel začal tvrdit, že mezi účastníky nedošlo k uzavření řádné dohody o výměně bytu, je možné dle obsahu písemností - zejména žádosti o schválení výměny bytu - dovodit, že u stěžovatele "došlo k zániku nájmu bytu dohodou, jež splňovala písemnou formu".

Podle mínění krajského soudu je zcela evidentní, že stěžovatel měl zájem uzavřít nájemní smlouvu ohledně jiného bytu a tak i učinil.

Protože se mu nepodařilo prokázat, že je nájemcem sporného bytu, byla žaloba pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnuta a krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl.

1, čl.

36, čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

90 Ústavy ČR.

Podle jeho přesvědčení mu soudy obou stupňů svými rozhodnutími nezajistily dostatečně ochranu jeho zákonného práva.

Domnívá se, že v celém řízení byla patrna vůle "najít důvody", aby jeho žalobě (v souvislosti i předchozími řízeními) nebylo vyhověno.

Má za to, že v řízení bylo preferováno postavení Statutárního města Havířov i právo nezletilé P.

Stěžovatel tvrdí, že z rozhodnutí obou obecných soudů je zjevné, že soudy nechtěly připustit možnost nesprávného postupu města Havířov při uzavírání dohody o výměně bytů a následných nájemních smluv.

Je toho mínění, že rozhodnutí soudů jsou povrchní a vytýká jim i nedostatečné zhodnocení dopadu neplatnosti dohody o výměně bytů na následně uzavřené nájemní smlouvy.

Stěžovatel je přesvědčen, že dohoda o výměně bytů i zánik nájemního vztahu k bytu jsou právní úkony, pro které občanský zákoník vyžaduje formální náležitosti pod sankcí neplatnosti těchto úkonů.

Nesouhlasí proto s názory soudů, že nedostatky těchto úkonů byly nahrazeny tím, že za dohodu o výměně bytu nebo za dohodu o zániku nájmu považovaly prostou "žádost" o schválení dohody o výměně bytu.

Podle jeho názoru totiž nedošlo k platně uzavřené dohodě o výměně bytu, ani k uzavření platné nájemní smlouvy s novým subjektem, neboť prý nebyl dosud ukončen nájem původního nájemce.

Proto navrhl, aby byly uvedené rozsudky Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, a Krajského soudu v Ostravě zrušeny.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti.

Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl.

2 odst.

2 Listiny).

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy.

Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví.

Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález

III. ÚS 84/94

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".]. Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci. Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí - však dovozuje, že výjimečná situace předvídaná citovanou judikaturou v daném případě nenastala, takže v postupu obou obecných soudů a v jejich právních závěrech tzv. extrémní rozpor v uvedeném smyslu neshledal. Lze konstatovat, že v tomto konkrétním případě se jedná toliko o výklad běžného zákona občanského zákoníku, zejména ustanovení §§ 710, 715 ve vztahu k ustanovení § 35 citovaného zákona, jenž ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatel se dle mínění Ústavního soudu mylně domnívá, že protiústavnost napadených rozhodnutí lze spatřovat toliko v jeho odlišném názoru na posouzení "dohody o výměně bytu". Jinými slovy řečeno, v podstatě jde o aplikaci a interpretaci jednoduchého práva, v daném případě o použití obecného ustanovení o právních úkonech (§35 o.z.) ve vztahu k hodnocení listinného důkazu ("žádosti o schválení výměny bytů") jejž posoudil okresní soud s ohledem na obsah dané listiny a na projevenou vůli účastníků i ve vztahu i na jejich následné chování (srov. "Žalobce se navíc chová jakožto nájemce ve vyměněném bytě, tedy v bytě nacházejícím se v Havířově-Suché."....str. 7 napadeného rozsudku okresního soudu). Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, logicky a jasně odůvodnily a jejich právnímu názoru, který vycházel z interpretace a aplikace jednoduchého práva, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Proto Ústavní soud námitky stěžovatele neakceptoval a shledal je zjevně neopodstatněnými. Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2002 JUDr. Vojen Güttlera předseda senátu