Entscheidungsdetail

I.ÚS 136/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.136.02
Datum: 23. 7. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 136/02 ze dne 23. 7. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti Městské části P., zastoupené advokátem Mgr. I. Ch., proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 11. 9. 2000, č.j. PÚ 1802/92/2, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 38 Ca 472/2000,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Magistrát hl. m.

Prahy - pozemkový úřad napadeným rozhodnutím podle zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že Josef H. je vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků (dále jen "předmětné pozemky").

V odůvodnění tohoto rozhodnutí magistrát uvedl, že J.

H. je potomek původních vlastníků ing.

H. a M.

H. a že předmětné pozemky přešly na stát výměrem ONV Praha-venkov-sever ze dne 21.

10.

1948 a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21.

12.

1948.

Jednalo se prý o případ přechodu na stát rozhodnutím o výkupu podle zákona č.

46/1948 Sb., tj. způsobem předpokládaným v ustanovení § 6 odst.

1 písm. b) zákona o půdě.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citované rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy - pozemkového úřadu potvrdil, neboť shledal, že správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav věci a že věc posoudil správně i z právního hlediska.

V odůvodnění rozsudku městský soud k námitkám stěžovatele především konstatoval, že má k dispozici originál občanského průkazu J.

H., z něhož je zřejmé, že J.

H. je státním občanem ČR a že jím byl i v době uplatnění restitučního nároku a odmítl proto jako neopodstatněné úvahy stěžovatele o případném odnětí státního občanství jmenovaného před uplatněním restitučního nároku.

Městský soud shledal neopodstatněnou rovněž pochybnost, zda J.

H. i nadále "zůstává oprávněnou osobou", jelikož o něm prý nejsou známy žádné údaje; podle názoru soudu jde prý jen o spekulativní úvahu, která není ničím podložena.

Nepřípadnou je údajně rovněž námitka, že J.

H. stěžovatele nevyzval k vydání předmětných nemovitostí, jelikož J.

H. dne 20.

1992 uplatnil svůj restituční nárok u Pozemkového úřadu hl. m.

Prahy a dne 25.

1992 vyzval k vydání nemovitostí podle zákona o půdě Místní úřad Praha - Kbely.

Městský soud konečně uvedl, že rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť J.

H. s tím vyjádřil souhlas a ostatní účastníci řízení včetně stěžovatele k výzvě soudu dle § 250f odst.

2 o.s.ř. nesouhlas s tímto postupem nevyslovili.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že Městský soud v Praze mu zaslal dne 28.

2001 výzvu, ve které ho informuje o možnosti postupovat dle ustanovení § 250f odst.

1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a vyzývá ho, aby se do 15 dnů vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání.

Stěžovatel tvrdí, že s rozhodnutím bez jednání nesouhlasil a že v podání ze dne 16.

2001 výslovně uvedl, že do doby prokázání skutečností, namítaných v odvolání, by bylo rozhodnutí ve věci samé předčasné a pravděpodobně by vedlo k podání mimořádných opravných prostředků.

Protože však Městský soud v Praze přes citované vyjádření stěžovatele rozhodl bez jednání, spatřuje v tom stěžovatel porušení čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také porušení čl.

37 odst.

3 Listiny, garantujícího rovnost účastníků řízení před soudem.

Stěžovatel tvrdí, že v rámci jednání u odvolacího soudu hodlal namítat nesprávnost aplikace zákona o půdě na danou věc, což ostatně učinil ve věci vedené pod sp. zn.

38 Ca 471/2000, kde Městský soud v Praze ve srovnatelném případě "nesprávně rozhodl bez nařízení jednání, avšak konstatoval, že v předcházejícím řízení došlo k takovým vadám, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení".

Proto stěžovatel navrhl, aby byla v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušena.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů.

Nepřísluší mu proto zásadně ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to i kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud v souzené věci shledal, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Městský soud v Praze rozhodl bez jednání, ačkoliv pro tento postup nebyly dány zákonné podmínky.

V tom spatřuje stěžovatel porušení svých citovaných ústavně zaručených základních práv.

Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá i citované rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy - pozemkového úřadu, nijak toto rozhodnutí z ústavně právního hlediska nezpochybňuje a proto ani Ústavní soud nespatřuje důvod ústavnost tohoto rozhodnutí samostatně zkoumat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu dne 28.

2001 Městský soud v Praze zaslal výzvu, v níž ho informoval o možnosti postupovat dle § 250f odst.

1 písm. b) o.s.ř. a uvedl v něm, že "vyzývá účastníky řízení, aby se vyjádřili do 15-ti dnů od doručení této výzvy, zda souhlasí s tím, aby v této věci bylo rozhodnuto rozsudkem bez jednání.

Nevyjádříte-li se v této lhůtě, bude tím udělen souhlas k rozhodnutí věci bez jednání." Ústavní soud z příslušného soudního spisu zn.

38 Ca 472/2000 zjistil (č.l.

23), že obsahem stěžovatelova podání ze dne 16.

2001 adresovaného městskému soudu (označeného jako "odvolání do rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m.

Prahy - vyjádření povinné osoby k podání oprávněné osoby ze dne 24.

2001 a Pozemkového úřadu ze dne 9.

10.

2000") je polemika s jednotlivými tvrzeními J.

H. a žádost adresovaná soudu, aby bylo řízení před rozhodnutím ve věci samé doplněno o zjištění kontinuity státoobčanského svazku J.

H., a o zjištění, zda v rozhodném období byl státním občanem ČR, zda podepsal plnou moc a zda skutečně žije.

Do doby prokázání těchto skutečností by prý bylo rozhodnutí ve věci samé předčasné a vedlo by k podání mimořádných opravných prostředků.

Ústavní soud konstatuje, že ani z formy ani z obsahu citovaného podání stěžovatele nelze dovodit jeho nesouhlas s rozhodnutím soudu bez jednání.

Podle ustanovení § 250f o.s.ř. soud může rozhodnout o žalobě bez jednání rozsudkem "jestliže to účastníci řízení shodně navrhli anebo s tím souhlasí" [odst.

1 písm. b)], přičemž souhlas je udělen též tehdy, "nevyjádří-li účastník řízení do patnácti dnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání", jestliže je o těchto následcích účastník poučen.

V daném případě je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze postupoval ve shodě s dikcí i smyslem citovaného ustanovení o.s.ř.

Stěžovatele totiž vyzval k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez jednání, poučil jej o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě a protože stěžovatel nevyjádřil nesouhlas s projednání věci bez jednání, rozhodl soud rozsudkem, aniž jednání nařídil, neboť důvodně dovodil, že stěžovatel s upuštěním od jednání konkludentně souhlasí.

Ústavní soud nemohl ani přehlédnout, že se Městský soud v Praze po věcné stránce podrobně a přesvědčivě vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatele i s obsahem jeho podání, datovaného ke dni 16.

2001.

Pokud tedy stěžovatel argumentuje tím, že v tomto podání navrhuje zjištění některých relevantních skutečností (viz výše), nelze v tom spatřovat projev vůle stěžovatele, aby bylo nařízeno jednání, jelikož s namítanými skutečnostmi se městský soud i bez tohoto jednání vypořádal.

Městský soud proto svým postupem citovaná ústavně zaručená základní práva stěžovatele neporušil.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že rovněž argumentace stěžovatele ohledně rozsudku Městského soudu v Praze, vydaného dne 3.

12.

2001 pod sp. zn.

38 Ca 471/2000, je zjevně neopodstatněná.

Je totiž sice pravdou, že tímto rozsudkem Městský soud v Praze zrušil předchozí rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy - pozemkového úřadu, nicméně důvod tohoto zrušení spočíval toliko v chybném označení povinné osoby (tzn. v procesním pochybení správního orgánu) a nikoliv ve skutečnostech, namítaných stěžovatelem (otázka státního občanství J.

H.; pochybnosti o tom, zda ještě žije); i v tomto rozsudku městský soud potvrdil, že správní orgán učinil dostatečná skutková zjištění a vyvodil z nich správné právní závěry.

Na závěr Ústavní soud uvádí, že jako nepřípadné se jeví rovněž odkazy stěžovatele na některé nálezy Ústavního soudu ( sp. zn.

II.

ÚS 74/93 , Sbírka nálezů a usnesení, sv.

1, str.

209; sp. zn.

IV.

ÚS 51/94 , tamtéž, str.

229; sp. zn.

II.

ÚS 149/94 , sv.

3, str.

249), neboť se vztahují na skutkově i právně odlišné případy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2002 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu