Entscheidungsdetail

I.ÚS 104/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.104.02
Datum: 16. 4. 2002
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 104/02 ze dne 16. 4. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelky M.

S., zastoupené advokátkou Mgr.

Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13.

12.

2001, sp. zn.

27 Co 509/2001, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12.

10.

2001, č.j.

40 E 1289/2001-8, kterým byl nařízen výkon rozsudku tamního soudu ze dne 18.

2000, č.j.

9 C 23/2000-23, pro částku 27.600,-Kč a náklady nařízení výkonu rozhodnutí v částce 2.160,- Kč srážkami z důchodu stěžovatelky.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud zejména uvedl, že se nemůže zabývat věcnou správností exekučního titulu z hlediska hmotného práva a ani procesními vadami nalézacího řízení, neboť není přezkumnou instancí ve vztahu k nálezacímu řízení.

Proto - jako soud rozhodující o výkonu rozhodnutí - nemohl brát zřetel na námitky stěžovatelky ohledně věcné nesprávnosti vykonávaného rozhodnutí.

Krajský soud dále konstatuje, že rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumal z toho hlediska, zda je exekuční titul po stránce materiální i formální vykonatelný, zda oprávněný i povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhovaná v takovém rozsahu, který stačí k uspokojování oprávněného a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí pro peněžité plnění není nevhodným způsobem.

Zjistil, že usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18.

2000, č.j.

9 C 23/2000-23 je pravomocné, lhůta k plnění v něm stanovená uplynula, že je po stránce materiální i procesní vykonatelné, že nařízený výkon rozhodnutí nepřekračuje přisouzené plnění a že srážky z důchodu stěžovatelky jsou zákonným i vhodným způsobem exekuce pro uspokojení peněžitého nároku oprávněné.

V postupu soudu I. stupně neshledal pochybení a jako věcně správné jej potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví napadenému usnesení Krajského soudu v Praze.

Je přesvědčena, že krajský soud - jako soud odvolací - měl přihlédnout ke skutečnostem, že je invalidní důchodkyně, že pobírá od České správy sociálního zabezpečení důchod a že tím, že jí jsou strhávány jednotlivé částky v rámci výkonu rozhodnutí, je na pokraji životního minima.

Tvrdí, že již v řízení o uzavření smíru o zaplacení částky 30.000,- Kč ( pozn. usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18.4.

2000, č.j.

9 C 23/2000-23, o schválení smíru mezi stěžovatelkou a oprávněnou J.

P.) a následně Krajským soudem v Praze ve věci výkonu rozhodnutí, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na jinou právní ochranu podle čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a podle čl.

90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že prý v řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi soud přihlédl k její tíživé sociální a finanční situaci a osvobodil ji od soudních poplatků.

Má zato, že i Krajský soud v Praze v řízení o výkon rozhodnutí měl tyto skutečnosti vzít v úvahu.

Proto navrhuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13.

12.

2001, sp. zn.

27 Co 509/2001, zrušit.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl.

83 Ústavy ČR je toliko ochrana ústavnosti.

I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl.

2 odst.

2 Listiny).

Ústavní soud není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy.

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud usuzuje, že v daném případě se jedná toliko o výklad běžného zákona, konkrétně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí (část šestá o.s.ř.), jež ústavní roviny nedosahuje.

Krajský soud postupoval ústavně zcela konformním způsobem a v souladu s procesními předpisy stanovenými zákonem.

Ústavní soud zdůrazňuje, že Krajský soud v Praze své rozhodnutí řádně odůvodnil, rovněž v něm i jasně vymezil oblast své kompetence a správně stěžovatelku upozornil na skutečnost, že není přezkumnou instancí ve vztahu k nalézacímu řízení.

V exekučním řízení totiž nelze dokazovat to, co je třeba uplatnit v řízení nalézacím, tzn. v souzené věci např. "věcnou nesprávnost" vykonávaného rozhodnutí s ohledem na tíživou sociální a finanční situaci stěžovatelky.

Z ústavněprávního hlediska nelze tedy - podle přesvědčení Ústavního soudu - napadenému usnesení nic vytknout.

Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces - jehož se stěžovatelka dovolává - není možné vykládat tak, že je garantován úspěch v řízení, tzn. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo, aby soud rozhodl podle jeho názoru (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.

2000, sp. zn.

II.

ÚS 574/99 ).

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl.

36 Listiny a čl.

90 Ústavy, jichž se stěžovatelka dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatelky, porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2002 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu