Entscheidungsdetail

IV.ÚS 69/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.69.2000
Datum: 27. 3. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 69/2000 ze dne 27. 3. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. J., a M. P., zastoupených JUDr. D. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1999, sp. zn. 38 Ca 53/99, ve spojení s rozhodnutím pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. ledna 1999, sp. zn. PÚ 48/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 3. února 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelky napadly uvedený rozsudek, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu o žádosti matky stěžovatelek na vydání nemovitosti.

Stěžovatelky odůvodňují svůj vstup do řízení úmrtím matky A.

B., před doručením rozsudku Městského soudu v Praze.

Uvedená nemovitost byla vyvlastněna rozhodnutím o vyvlastnění MNV v Praze 9 - Horních Počernicích ze dne 21. prosince 1983, čj.

2165/83, za účelem stavby obytného souboru Černý Most II.

Právní moci nabylo rozhodnutí dne 31. března 1984 a s užíváním pozemku pro účel vyvlastnění mělo být započato nejpozději do 31. prosince 1984.

Přesto byl pozemek ještě v roce 1988 využíván k zemědělské výrobě a k odnětí zemědělského charakteru pozemku došlo až rozhodnutím ONV Praha 9 ze dne 8. února 1988.

Stavební povolení byla vydána na přelomu let 1990/1991.

Nárok na vydání pozemku uplatnila právní předchůdkyně stěžovatelek dne 16. září 1991.

Soud svým napadeným rozhodnutím vyslovil právní názor, že není dán důvod pro vydání pozemku dle ustanovení § 6 odst.

1 lit. m) zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), protože pozemek v době podání žádosti trvale sloužil účelu vyvlastnění.

Dle názoru stěžovatelek nelze s tímto závěrem souhlasit, neboť dle ustanovení § 5 odst.

3 zákona o půdě se měla povinná osoba o pozemek řádně starat a neprovádět úkony, které by znemožnily vydání pozemku.

Přesto tak po dobu 7 let nečinila a naopak bylo narychlo vydáno stavební povolení.

Stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že pozemek nesloužil trvale k účelu vyvlastnění, navíc vyvlastnění bylo provedeno za účelem výstavby komunálních bytů státem bez majetkového profitu a cena za vyvlastněné pozemky byla stanovena na 0,40 Kč/m2, kdy stávající vlastník uvedené pozemky prodával za cenu 1.700,- Kč/m2.

Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že původní žádost o vydání byla jejich matkou učiněna dopisem ze dne 21. listopadu 1990 na základě ustanovení § 116 odst.

1 zákona č.

50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), avšak byla odmítnuta pro prekluzi lhůty k zahájení řízení, která vypršela dne 31. března 1985.

V uvedeném postupu shledaly stěžovatelky porušení svého práva zaručeného v čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který každému zaručuje právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu a současně i práva na spravedlivý proces dle čl.

36 Listiny.

Dle ustanovení § 42 odst.

4 zákona se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 38 Ca.

Ta ve svém vyjádření uvedla, že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, který na základě ustanovení § 9 odst.

4 zákona o půdě rozhodl, že matka stěžovatelek není vlastnicí uvedeného pozemku.

Městský soud v Praze se domnívá, že k porušení stěžovatelkami tvrzeného práva dle čl.

11 odst.

1 Listiny nedošlo, neboť se jej stěžovatelky dovolaly předčasně, když vlastnictví matky stěžovatelek nebylo obnoveno.

Dále dle vyjádření účastníka nedošlo ani k porušení čl.

36 Listiny, neboť řízení proběhlo za účasti právního zástupce matky stěžovatelek a ze skutečnosti, že nebyla soudem shledána důvodnost opravného prostředku, nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces.

Dále se ve vyjádření účastníka uvádí, že při úvaze, zda nemovitost slouží k účelu, k němuž byla vyvlastněna, dospěl soud k závěru, že důvodem vyvlastnění byla výstavba obytného souboru, která byla v průběhu doby uskutečňována, a která probíhá doposud.

Pro posouzení není rozhodující, kdy a kterou stavbou byla zastavěna nemovitost, jejíhož vydání se matka stěžovatelek domáhala, ale dle názoru soudu, výstavba obytného souboru je dlouhodobou záležitostí, kdy je vydávána řada stavebních povolení a kolaudačních rozhodnutí postupně.

Skutečnost, že nebyla dodržena lhůta stanovená v rozhodnutí o vyvlastnění, není pro posuzování nároku pro vydání pozemku rozhodná a rovněž nelze přihlížet k tomu, za jakou cenu byla uvedená nemovitost vyvlastněna a jak jsou pozemky oceňovány v současné době.

Ústavní soud se nejprve zabýval aktivní legitimací stěžovatelek k podání ústavní stížnosti, když v rozporu s ustanovením § 72 odst.

1 lit. a) zákona nebylo napadeným rozhodnutím přímo zasaženo do práv stěžovatelek, neboť v daném řízení nebyla žádná ze stěžovatelek účastnicí.

Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. července 2000, sp. zn.

13 D 1392/99 však byly stěžovatelky označeny za jediné dědičky své matky.

V souladu s ustanovením § 4 odst.

4 zákona o půdě, přechází na dědice nárok na vydání majetku v případě, že oprávněná osoba, která uplatnila nárok, zemřela před vydáním rozhodnutí.

Dle ustanovení § 63 zákona, ve spojení s ustanovení § 107 o.s.ř., posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat, ztratila-li fyzická osoba způsobilost být účastníkem řízení a povaha věci umožňuje pokračovat v řízení.

Za procesní nástupce jsou považováni ti, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nestanoví-li zákon jinak.

V daném případě se tak stalo, a stěžovatelkám svědčil výsledek dědického řízení.

Z uvedených důvodů Ústavní soud v řízení pokračoval, a to i přes skutečnost, že v uvedeném usnesení o dědictví není v taxativním výčtu konstatováno nástupnictví stěžovatelek do řízení ve věci, ve které, prostřednictvím ústavní stížnosti, napadají rozhodnutí správního soudu.

Pokud pak jde o věc samotnou, shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.

Za rozhodné datum a tedy za východisko pro rozhodování o existenci či neexistenci restitučního titulu, je nutno považovat podání žádosti o vydání nemovitosti, které učinila právní předchůdkyně stěžovatelek dne 16. září 1991.

Ústavní soud neshledal, že by správní soud při posuzování věci postupoval v rozporu s touto skutečností.

Soud v napadeném rozhodnutí, shodně s vyjádřením účastníka, k úvaze, zda nemovitost slouží k účelu, k němuž byla vyvlastněna, konstatuje, že důvod vyvlastnění - výstavba obytného souboru - byl v průběhu doby uskutečňován a probíhá doposud, tedy, že výstavba obytného souboru je dlouhodobou záležitostí, kdy je vydávána řada povolení a rozhodnutí postupně, a nemovitost je tak výstavbou obytného souboru, ač různou měrou, zasažena.

Tak tomu bylo i k rozhodnému datu.

Původní žádost o vrácení předmětné nemovitosti byla učiněna s odkazem na zákon o půdě, bez bližší specifikace.

Správní orgány a soudy tuto obecně formulovanou žádost subsumovaly pod ustanovení § 6 odst.

1 lit. m) zákona o půdě a proti takovému postupu nebylo ze strany stěžovatelky námitek.

V daném případě byl pozemek převáděn pro účely výstavby sídliště, takže důvodem převodu byla rovina věcná, nikoliv osobní.

Svou podstatou tedy nemohl dosáhnout intenzity křivdy, kterou předpokládá zákon o půdě.

V této věci je tedy nutno odkázat na preambuli zákona o půdě, v níž se výslovně deklaruje pouze potřeba zmírnění následků některých majetkových křivd.

Na charakter "křivdy" způsobené postupem příslušných orgánů v době převodu předmětného pozemku je třeba hledět i z hlediska stavebního zákona, na základě kterého bylo vyvlastnění provedeno.

Ten i v současné podobě počítá s možností vyvlastnění pozemků z důvodu staveb nebo opatření ve veřejném zájmu (§ 108 odst.

1 stavebního zákona).

Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl.

36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byly stěžovatelky zkráceny na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.

Dospěl-li soud v tvrzené věci k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatelek a stěžovatelky neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry správního soudu a v důsledku toho stěžovatelky odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např.

III. ÚS 23/93

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Také k otázce porušení práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud odkazuje na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, která chápe, v souvislosti s restitucemi, ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže, protože v době rozhodování o omezení vlastnického práva toto vlastnické právo oprávněné osobě ještě nesvědčí. Porušit právo na ochranu neexistujícího práva je pojmově vyloučeno. Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2001 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu