Entscheidungsdetail

IV.ÚS 624/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.624.2000
Datum: 04.02.2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 624/2000 ze dne 2. 4. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Městské části - Praha D., zastoupené starostkou A. S., právně Mgr. J.P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1206/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 19. října 2000 bylo Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručeno podání, doplněné ústavní stížností doručenou dne 30. října 2000.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadla rozsudek dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.

V rámci řízení o určení vlastnického práva obce k pozemku, se stěžovatelka snažila dokázat, že předmětné nemovitosti na ni přešly na základě ustanovení § 1 odst.

1 zákona č.

172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, když byly kumulativně splněny podmínky, že se jednalo o majetek, který náležel ČR, ke stanovenému datu měl právo hospodaření s ním právní předchůdce obce (městské části), a tento předchůdce s majetkem také hospodařil.

Obecné soudy v průběhu řízení vzaly za prokázané pouze první dvě podmínky, třetí nikoliv.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí vadnost řízení před všemi stupni obecných soudů, kdy však výslovně napadá toliko poslední rozhodnutí v řízení ve věci.

Stěžovatelka uvádí, že k dovolání navrhla jako nový důkaz stanovisko Ministerstva financí ČR k otázce pojmu hospodaření, který považovala za naprosto zásadní.

Nejvyšší soud ČR však pochybil, když se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval stěžovatelkou navrženým důkazem.

Tím byla popřena zákonem stanovená zásada volného hodnocení důkazů, která neumožňuje soudu jen výběr z předložených důkazů, ale stanovuje povinnost hodnotit i důkazy odporující jiným.

Vytýkala Nejvyššímu soudu ČR vadnost postupu, který považuje za protizákonný a jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné a neústavní.

Dále stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv i v postupu soudu nalézacího a odvolacího.

Uvedeným postupem bylo stěžovatelce, dle jejího názoru, upřeno právo zaručené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého soudu, dále dle čl.

90 odst.

1 Ústavy ČR, neboť soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu jejím právům, a dle čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem.

Současně stěžovatelka shledala i porušení práva na vlastnictví dle čl.

11 odst.

1 Listiny.

K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu dle ustanovení § 42 odst.

4 zákona vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 30 Cdo, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a s ohledem na výtky uvedené v ústavní stížnosti poukázal, na ustanovení § 243a odst.

2 o.s.ř., k otázce dokazování v dovolacím řízení.

Současně uvedl, že dovolání vycházelo z dovolacího důvodu ve smyslu § 241 odst.

3 lit. d) o.s.ř., v tehdy platném znění.

K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený ve věci před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn.

24 C 74/95.

Z uvedeného spisu jakož i z ostatních podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

S odkazem na vyjádření účastníka se Ústavní soud zabýval dovoláním, z jehož obsahu je zřejmé, že stěžovatelka v dovolání napadla dle ustanovení § 241 odst.

3 o.s.ř., v tehdy platném znění, jako nesprávné právní posouzení zjištěných skutečností odvolacím soudem, zejména jím provedený výklad termínu "hospodaření" dle § 1 odst.

1 zákona č.

172/1991 Sb.

Nejprve je Ústavní soud nucen konstatovat, že posouzení důvodnosti dovolání tak, jak je učinil Nejvyšší soud ČR, je plně v jeho kompetenci a Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum takového závěru, pokud tímto rozhodnutím nedošlo k porušení některého ze základních práv chráněných ústavními zákony či mezinárodní smlouvou o lidských právech dle čl.

10 Ústavy ČR.

V konkrétním případě však rozhodnutí dovolacího soudu takové vady nevykazuje.

Nejvyšší soud ČR při aplikaci § 241 odst.

3 lit. d) o.s.ř., konstatoval, že možného porušení by se obecný soud mohl dopustit pouze tehdy, pokud by použil jiný právní předpis, než který měl být použit, popřípadě pokud by při aplikaci správného předpisu došlo k jeho špatnému vyložení.

V daném případě však obecné soudy použily správný právní předpis, a při jeho výkladu vycházely i z nálezu Ústavního soudu, ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn.

IV.

ÚS 185/96 , (viz.

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

6, str.

461), který o této problematice již jednal a vydal rozhodnutí, kterým jsou obecné soudy, stejně jako všechny ostatní orgány na základě čl.

89 odst.

2 Ústavy ČR, vázány.

Tento nález ostatně výslovně zmínil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí.

Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvody odklonit se od svého právního názoru vyjádřeného v citovaném nálezu a v tomto směru je tedy nedůvodnost ústavní stížnosti zřejmá.

K otázce stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud ČR nezhodnotil stěžovatelkou k dovolání přiložený důkaz, odkazuje Ústavní soud na znění § 243a odst.

2 o.s.ř.

K tvrzení stěžovatelky o porušení práva na vlastnictví dle čl.

11 odst.

1 Listiny, pak Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, kdy ochranu vlastnictví podle čl.

11 Listiny chápe především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího.

Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem, proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst.

2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 2. dubna 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu