Entscheidungsdetail

IV.ÚS 283/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.283.01
Datum: 30. 8. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 283/01 ze dne 30. 8. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu IV ÚS 283/01 Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J.J., 2) A.S., oba zastoupeni JUDr. V.P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.2.2001, čj. 7 Co 3136/2000-51, takto: Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.

10.

2000, čj.

16 C 204/2000-36, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů na vydání živého a mrtvého inventáře, poněvadž návrh uplatnili u soudu po uplynutí prekluzivní lhůty.

Dle názoru stěžovatelů byla postupem soudu porušena jejich základní práva, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36, čl.

3 a zasaženo do vlastnického práva, chráněného čl.

11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Nesprávnost postupu obecných soudů spatřují ve skutečnosti, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že v dané věci jde o nároky matky prvého stěžovatele, která zemřela dne 8.

1993, tedy ještě před uplynutím lhůty pro uplatnění nároku podle zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " zákon o půdě").

Dědické řízení dosud nebylo skončeno, proto nemohla uplynout lhůta pro uplatnění nároku u soudu, tato počne běžet až po právní moci rozhodnutí o dědictví.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.

16 C 204/2000, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelé žalobou podanou dne 16.

2000 domáhali vydání živého a mrtvého inventáře podle § 20 zákona o půdě.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23.

10.

2000, čj.

16 C 204/2000-36, návrh zamítl z důvodu, že byl podán po uplynutí prekluzivní lhůty.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

V odůvodnění pak uvedl, že z ustanovení § 20 odst.

5 zákona o půdě vyplývá, že právo na náhradu živého a mrtvého inventáře zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v § 13 tohoto zákona, což je v daném případě do 31.

1993.

Poněvadž stěžovatelé podali žalobu po uplynutí této lhůty, jejich nárok zanikl, a proto soud I. stupně žalobu stěžovatelů po právu zamítl.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem občanskoprávního sporu, přičemž svoji argumentaci směřují ke způsobu interpretace běhu prekluzivní lhůty.

K tomu Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že zákon v některých případech stanoví lhůtu pro uplatnění určitých práv s tím, že právo, které nebylo uplatněno ve lhůtě, zaniká.

Nezáleží na tom, z jakého důvodu nebylo právo včas uplatněno.

Zákonné prekluzivní lhůty nelze prodloužit a právo, jež zaniklo prekluzí, nelze přiznat.

Soud k zániku práva přihlíží z úřední povinnosti, bez ohledu na stanovisko účastníků řízení, neboť prekludované právo zaniká ex lege .

Pouze výjimečně dochází v určitých případech ze zákona ke stavení, případně přerušení, prekluzivní lhůty, což vyplývá vždy z příslušných ustanovení zákona.

V dané věci se však běh prekluzivní lhůty nepřerušuje, nestaví, neboť ustanovení § 20 odst.

5 zákona o půdě takovou možnost nepřipouští.

Na její běh tedy úmrtí oprávněné osoby nemá vliv a nelze jej vázat na probíhající a dosud neukončené dědické řízení.

Stěžovatelé v dané věci opomenuli, že podle ustanovení § 20 odst.

1 zákona o půdě, zemřel-li původní vlastník, nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu další oprávněná osoba uvedená v ustanovení § 4 odst.

2 zákona o půdě.

Jestliže tedy zemřel původní vlastník před uplynutím prekluzivní lhůty, aniž uplatnil svůj nárok u soudu, měla tuto možnost v zákonem určené lhůtě, tedy do 31.

1993, učinit oprávněná osoba na základě zmíněného § 4 odst.

2 zákona o půdě, což se v daném případě nestalo a návrh podaný k soudu dne 16.

2000 je návrhem uplatněným po uplynutí prekluzivní lhůty.

Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že neshledal porušení zásad spravedlivého procesu zakotveného v čl.

36 Listiny, garantovaného čl.

3 Listiny, poněvadž obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny.

Pokud se týká ochrany vlastnických práv zakotvených v čl.

11 Listiny, jde o ochranu vlastnického práva konstituovaného, nikoli pouze tvrzeného nároku na ně, proto i v této části shledal Ústavní soud návrh jako nedůvodný.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné V Brně dne 30. srpna 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu