Entscheidungsdetail

IV.ÚS 193/96

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.193.96
Datum: 21. 2. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 193/96 ze dne 21. 2. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 193/96

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K., právně zastoupené advokátem JUDr.

B.G., proti usnesení Městského soudu v Praze, čj.

22 Co 581/95-30, ze dne 14.

12.

1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, čj.

13 C 135/94-12, ze dne 11.

1995, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, s odvoláním na porušení práv zaručovaných čl.

36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn.

13 C 135/94 (který mohl být připojen až po ukončení dovolacího řízení), bylo prvým z označených rozhodnutí potvrzeno druhé označené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele na ochranu dobré pověsti proti JUDr.

P.K., státnímu zástupci a České republice - OSZ.

Soud I. stupně řízení o žalobě stěžovatele zastavil s odkazem na ustanovení § 104 odst.

1 věta prvá o.s.ř., když učinil závěr, že navrhovatel byl ke dni 24.

1994 zrušen ve smyslu ustanovení čl.

VIII statutu této nadace zánikem jeho zřizovatele, a žalobu tedy podal neexistující subjekt.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že ještě před zánikem zřizovatele došlo ke změně statutu nadace tak, že při zrušení zřizovatele se nadace již nezrušuje, a i kdyby snad nadace stěžovatele zrušena byla, pak ještě nezanikla.

Byla by totiž v likvidaci, a tedy stále způsobilá k právům a povinnostem.

Spolu s odvoláním byl zároveň učiněn návrh na vyloučení soudkyně JUDr.

M.Č. a všech soudců OS z důvodů podjatosti.

Odvolací soud pak napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení potvrdil, když se se závěry soudu I. stupně o důvodech zastavení řízení v podstatě ztotožnil a zároveň tímto rozhodnutím některé ze soudců soudu I. stupně vyloučil z projednávání a rozhodování věci, některé však nikoliv.

Mezi těmito soudci, kteří vyloučeni nebyli, byla i JUDr.

M.Č., která usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení vydala.

Proti těmto rozhodnutím soudu I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento podrobně rozvádí důvody uvedené již v odvolání ve směru k zastavení řízení, přičemž v podstatě zdůrazňuje to, že obecné soudy nevzaly na zřetel několikeré na sebe navazující změny statutu nadace a bez ohledu na příslušná zákonná ustanovení, upravující zrušení, likvidaci a zánik právnické osoby, tyto pojmy nerozlišily.

Uzavírá pak, že pokud odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami, a potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení, odejmul stěžovateli možnost účastnit se řízení a jednat před soudem, čímž došlo k porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Kromě toho pak stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí soudu I. stupně vydala soudkyně, která byla z projednávaní věci vyloučena, v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí v jiné právní věci - Městského soudu v Praze, sp. zn.

14 Nc 818/94, ze dne 19.

12.

1994, jímž byli všichni soudci OS, včetně JUDr.

Č., z projednání a rozhodnutí věci vyloučeni pro negativní vztah k osobě zástupce stěžovatele M.Š. a dovozuje tak nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu i v té jeho části, v níž jmenovanou soudkyni nepovažoval za vyloučenou z projednání a rozhodnutí v této věci.

Současně s ústavní stížností, jak bylo dále zjištěno z připojeného spisu, podal stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst.

1 písm. f) a g) o.s.ř. s naprosto shodnou argumentací, jako je argumentace uvedená v ústavní stížnosti.

O tomto dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26.

10.

1999, sp. zn.

29 Cdo 258/98, tak, že dovolání odmítl, když dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyla soudem účastníkovi odňata možnost jednat před soudem a důvodnou že není ani námitka stěžovatele, že v posuzovaném případě rozhodoval vyloučený soudce.

Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl, resp. svou ústavní stížnost v tomto směru nerozšířil.

Za této situace pak, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí uvedené, nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, neboť Nejvyšší soud ČR se z podnětu podaného dovolání zabýval a posuzoval argumenty stěžovatelem shodně uváděné jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti.

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí, vydané poslední instancí v soustavě obecných soudů, řešící danou problematiku, jímž v této věci bylo právě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Jestliže totiž stěžovatel rozhodnutí o dovolání, podaném a založeném na totožné argumentaci jako ústavní stížnost, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR již ústavní stížností nenapadl a v důsledku toho bylo toto rozhodnutí z přezkumu Ústavního soudu vyňato, pak by rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, v projednávané věci mohlo vést k tomu, že při vyhovění stížnosti by zůstalo nedotčeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, řešící v zásadě shodné otázky rozdílným způsobem, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (obdobně usnesení Ústavního soudu, sp. zn.

IV.

ÚS 509/98 ).

Uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský, předseda senátu Za správnost: