Entscheidungsdetail

IV.ÚS 139/01

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2001:4.US.139.01

Datum

19. 4. 2001

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 139/01 ze dne 19. 4. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 139/01

Ústavní soud rozhodl 19. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.S., zastoupené Mgr. J.F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2000, čj. 15 Co 784/2000-28, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v souvislosti s čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR.

V odůvodnění napadeného rozsudku poukázal totiž odvolací soud na to, že z obsahu Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen "Úmluva") publikované ve vyhlášce č.

11/1975 Sb., není patrno žádné ustanovení upravující úplatu za provedení přepravy.

Tento předpoklad je však chybný a v rozporu s čl.

1 odst.

1 citované Úmluvy, v němž se konstatuje, že tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem.

Z uvedeného důvodu platí i pro projednávanou věc promlčecí lhůta podle čl.

32 odst.

1 Úmluvy upravující kratší lhůtu k promlčení, než jaká platí podle obchodního zákoníku.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu 80 C 316/99 Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 21.

3.

2000, čj.

80 C 316/99-16, byl zamítnut návrh navrhovatelky a. s.

Č., směřující proti stěžovatelce na zaplacení částky 24 000,-- Kč s přísl., a to vzhledem ke vznesené námitce promlčení..

Podle názoru soudu I. stupně je zažalovaný nárok promlčen, neboť na případ dopadá ustanovení čl.

32 odst.

1 Úmluvy upravující promlčení nároku z přeprav v délce 1 roku při zvážení jednotlivých případů uvedených v písmenech a) - c) uvedeného odstavce.

K odvolání navrhovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil ze zamítavého ve vyhovující.

V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že Úmluva neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo úplatu za provedení přepravy.

Z čl.

32 Úmluvy je tedy nutno dovozovat, že promlčení lhůta uvedená v tomto článku se vztahuje toliko na nároky z přeprav, které tato Úmluva výslovně upravuje.

Protože nárok na úplatu za provedení dopravy zde upraven není, nevztahuje se na uplatněný nárok, tj. zaplacení přepravného, promlčecí lhůta stanovená v čl.

32 Úmluvy, nýbrž obecná promlčecí lhůta upravená v čl.

397 obchodního zákoníku v délce 4 roků.

Protože navrhovatel pomocí jiného dopravce provedl přepravu ke dni 24.

1.

1997, obecná promlčecí 4 letá lhůta počala běžet teprve dnem 25.

1.

1997.

Vzhledem k datu zahájení řízení, tj. dojití návrhu okresnímu soudu dne 16.

4.

1997, je zřejmé, že nárok na zaplacení přepravného nemůže být promlčen.

Jakkoli argumenty stěžovatelky, jež sdílel i soud I. stupně, mohou mít svou logiku, když v kapitole I. nazvané rozsah platnosti se v čl.

1 odst.

1 uvádí, že Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech, nicméně stejně nepostrádá logiku ani napadený rozsudek ve svém odůvodnění, že v kapitole páté, nazvané Reklamace a žaloby, je upraven běh promlčecí doby právě ve vztahu v tomto článku uvedeným případům, tj. především reklamacím.

1 uvádí, že Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech, nicméně stejně nepostrádá logiku ani napadený rozsudek ve svém odůvodnění, že v kapitole páté, nazvané Reklamace a žaloby, je upraven běh promlčecí doby právě ve vztahu v tomto článku uvedeným případům, tj. především reklamacím.

I kdyby tedy bylo možno připustit, že oba výklady se jeví jako ústavně konformní, neimplikuje tato skutečnost závěr, že protiústavním je právě výklad obsažený v napadeném rozsudku, který se nejeví nijak krajně vybočovat z mezí čl.

95 Ústavy ČR ani porušovat čl.

37 odst.

3 Listiny.

Jinými slovy, Ústavní soud zde není od toho, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů a ústavní stížnost podaná podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zde proto může míti úspěch pouze v případě zjištění porušení ústavně zaručeného práva, o kterýžto případ však v projednávané věci z uvedených důvodů evidentně nejde.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu