Entscheidungsdetail

III.ÚS 93/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.93.01
Datum: 05.10.2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 93/01 ze dne 10. 5. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 93/01

Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., zastoupené JUDr. D.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000, sp. zn. 38 Ca 167/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst.

2 zákona č.

182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst.1,§ 34, § 72 odst.

1 písm. a), odst.

4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000 (38 Ca 167/2000-42) a tvrdila, že uvedeným rozhodnutím obecného soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí správního orgánu - FŘ ze dne 3.

2000 (FŘ-855B/13/00), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí F.ú. ze dne 9.

1999 (20710/99/009511/5599), ve věci přiznání nároku na vrácení spotřební daně za zdaňovací období říjen 1998, byl porušen čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

1 a čl.

95 Ústavy ČR, a to tím, že správní orgány porušily procesní postup při vydání svých rozhodnutí a obecný soud měl k těmto vadám řízení přihlédnout; nadto stěžovatelka tvrdila, že podmínky pro přiznání nároku na navrácení spotřební daně splnila, a proto navrhla zrušení jí napadeného rozhodnutí obecného soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížností vytýká stěžovatelka městskému soudu, jako soudu příslušnému k rozhodování o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, nesprávné posouzení podmínek pro nárok na vrácení daně dle § 12c zákona č.

587/1992, o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.

V této souvislosti je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994).

Zaujetím určitého právního názoru obecným soudem nemohlo dojít k porušení čl.

95 Ústavy ČR.

Ustanovení čl.

1 Ústavy ČR na daný případ nedopadá; toto ustanovení obsahuje poukaz ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby respektoval principy v tomto ustanovení obsažené.

Tvrzeními stěžovatelky bylo se nutno zabývat z toho hlediska, zda v její věci nedošlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, jestliže by stěžovatelce byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I.

ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

37, Praha 1994).

Z povahy věci je zřejmé, že stěžovatelka svá procesní práva vyčerpala, neboť jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí - městský soud projednal její věc za její přítomnosti v ústním a ve veřejném jednání a stěžovatelce byla také dána možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které v řízení byly provedeny.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je pak zřejmé, které skutečnosti měl tento soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval (§ 157 odst.

2 o. s. ř.), takže k porušení práva na soudní ochranu (čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod) proto nedošlo.

Ze spisu F.ú. (20710/99/009511/5599) vyplývá, že finanční úřad hodnotil stěžovatelem předložené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst.

3 zák. č.

337/1992 Sb.).

Stěžovatelka byla dne 19.

11.

1998 vyzvána k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání (č. l.

7 připojeného spisu).

Z protokolu o ústním jednání ze dne 2.

12.

1998 (č. l.

9 připojeného spisu) plyne, že daňový subjekt poskytl finančnímu úřadu důkazní prostředky v souladu se zásadou součinnosti daňových subjektů se správcem daně (§ 2 odst.

2 zák. č.

337/1992 Sb.).

K porušení této zásady tedy nedošlo.

Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran námitky místní nepříslušnosti FŘ, s níž se již obsáhle vypořádal městský soud v napadeném rozhodnutí, na které lze pro stručnost odkázat.

Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 10. května 2001