Entscheidungsdetail

III.ÚS 51/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.51.01
Datum: 18. 4. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 51/01 ze dne 18. 4. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 51/01

Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K.M., zastoupeného Mgr. A.A., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000, sp. zn. 9 To 565/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. září 2000, sp. zn. 50 T 41/2000-87, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst.

2 zákona č.

182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí, po odstranění vad na základě výzvy Ústavního soudu ze dne 30.

2001, ve shodě se zákonem [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a), odst.

4 zákona], se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000 (9 To 565/2000) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. září 2000 (50 T 41/2000-87), jimiž byl odsouzen pro ublížení na zdraví (§ 222odst.

1 tr. zák.).

V ústavní stížnosti navrhovatel v rozhodnutích obecných soudů spatřuje porušení základních práv a svobod vyplývajících zejména z čl.

90 Ústavy ČR, čl.

36 a čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že soudy nezávisle a nestranně nerozhodovaly, nesprávně hodnotily provedené důkazy, neobjasnily všechny skutečnosti, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele a nebyly provedeny veškeré jím navržené důkazy (výslech zasahujících policistů a ošetřující lékařky).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy nerozhodovaly nestranně a v souladu se zákonem, neboť z provedených důkazů vyplývá, že se stěžovatel trestného činu ublížení na zdraví nedopustil, lze v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č.

5, Praha 1994) za předpokladu, že obecné soudy při rozhodování dodržují ústavní procesní principy, zejména pak právo na fair proces (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod).

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (50 T 41/2000-87) plyne, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení, dle svého vnitřního přesvědčení (§ 2 odst.

6 tr. ř.), se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod) a nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod.

Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování a pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.

Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č.

10, Praha 1995).

Pokud tedy obecný soud II. stupně považoval pro povahu navrženého důkazu za nadbytečný výslech zasahujících policistů, v řízení před obecným soudem I. stupně tento důkaz navržen nebyl (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. září 2000 - č. l.

83 připojeného spisu, dle kterého nebylo dalších důkazních návrhů, dokazování bylo z tohoto důvodu prohlášené za skončené a bylo uděleno slovo k závěrečným řečem), neměla tato skutečnost sama o sobě vliv na porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Obdobně je tomu stran tvrzení stěžovatele, že nebyl proveden jiný důkaz - výslech ošetřující lékařky, zejména když navrhovatel doplnění v řízení před obecnými soudy nenavrhl.

V souladu s ustálenou judikaturu Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 8., vydání 1., č.

95, Praha 1997), dle které námitky, jež mohly být uplatněny v předchozích řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, neboť z hlediska obecných soudů jde o nova uplatněná ex post, jimiž se obecné soudy ani zabývat nemohly.

Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 18. dubna 2001