Entscheidungsdetail

III.ÚS 102/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.102.01
Datum: 26. 4. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 102/01 ze dne 26. 4. 2001 U 17/22 SbNU 365 Posouzení, zda Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 1

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J.G., H.V., J.K., M.M. a A.S., všech zastoupených JUDr. M.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne

30. listopadu 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a), odst.

4 zákona], napadly stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2000 (28 Cdo 2705/2000-123) a tvrdily, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl.

1 odst.

1, čl.

2 odst.

2, čl.

3 odst.

1 a čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; porušení těchto ústavně zaručených práv spatřovaly stěžovatelky v tom, že Nejvyšší soud ČR zamítl jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1999 (13 Co 177/99-92), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 1999 (15 C 188/95-74), a jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelek na nahrazení vůle žalované MčP., k uzavření dohody o vydání nemovitosti, a to domu čp.

1065 se stavební parcelou č.

448 v k. ú.

N., z důvodu nesprávného posouzení účinků Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady ze dne 18. dubna 1973, o vypořádání finančních otázek.

Stěžovatelky navrhly zrušení napadeného rozhodnutí a současně požadovaly náhradu nákladů řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek.

Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

V této však ustálená judikatura Ústavního soudu v intencích čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod chrání pouze vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci I.

ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č.

41, Praha 1995).

Toto konstatování lze vztáhnout rovněž na čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

K porušení čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve věci tedy dojít nemohlo.

V podstatě z obdobných důvodů bylo odmítnout strohé vývody ústavní stížnosti, pokud se dotýkaly čl.

1, čl.

2 odst.

2 a čl.

3 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (pro úplnost lze uvést, že článek 1 se na odstavce nečlení), odhlédnuto od toho, že tyto články jsou především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva a svobody vyplývající z hlavy druhé až páté Listiny základních práv a svobod - muselo by se i zde jednat o porušení konkrétních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení, zda Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. dubna 1973, jež nabyla účinnosti dne 22. června 1973, vylučuje aplikaci zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Účelem tohoto zákona je zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, a to v řízení, jehož účelem je řádné posouzení naplnění podmínek v zákoně výslovně stanovených.

V souladu s uvedenou dohodou byla tehdejší československou vládou kanadské vládě vyplacena částka, mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům (čl.

I dohody).

Rozdělení této částky bylo ve výlučné pravomoci kanadské vlády (čl.

V dohody).

Na základě takto vyplacené náhrady nelze pod aspekty ústavně zaručených práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného v odůvodnění jeho rozhodnutí, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok stěžovatelek uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zák. č.

87/1991 Sb., jak je shora vyložen.

Aplikací této dohody nebylo proto zasaženo meritum věci v intencích naplnění podmínek dle již dříve zmíněného zákona.

Ve věci nebylo tedy shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod, a to ze shora vyložených důvodů; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR byl tedy posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 26. dubna 2001