Entscheidungsdetail

II.ÚS 706/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.706.2000
Datum: 30. 1. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 706/2000 ze dne 30. 1. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti K.

Č., zastoupeného JUDr.

Z.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.

2000, sp. zn.

8 Co 670/2000-226, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5.12.

2000, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.

2000, č. j.

8 Co 670/2000-226, s tím, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl.

10 Ústavy, čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Rozsudkem okresního soudu byl odpůrce zavázán uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitosti do 15 dnů od právní moci soudního rozhodnutí, podle které by navrhovateli vydal nemovitosti a to dům č. p.

841 a pozemky p. č.

819 a p. č.

187/21 - zahrada, v k. ú.

H., zapsané na LV č.

863, do vlastnictví navrhovatele a podle níž by navrhovatel tyto nemovitosti do svého vlastnictví přijal.

Dále okresní soud rozhodl o povinnosti odpůrce zaplatiti ČR na účet Okresního soudu v Ostravě na znalečném 3.975,- Kč do tří dnů od právní moci soudního rozhodnutí a jinak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání odpůrce a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.11.

1997 rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh, aby odpůrce byl uznán povinným uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitosti do 15 dnů od právní moci soudního rozhodnutí, zamítl.

Dále uložil navrhovateli zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě na státem zálohovaném znalečném 3.975,- Kč, odpůrci na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč, současně stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

Navrhovatelem v tomto sporu byl JUDr.

D. a stěžovatel byl odpůrcem.

Navrhovatel podal proti tomuto rozsudku dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 10.5.

2000, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.1.

1997, č. j.

8 Co 1173/97-142, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.

2000, č.j.

8 Co 670/2000-226, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.

1997, č. j.

37 C 24/92-120, a to poté, kdy krajský soud připustil změnu návrhu tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci dům č. p.

841 na p. č.

819 a p. č.

187/21, evidované v katastru nemovitostí pro obec a okres Ostrava, pro k. ú.

H. u Katastrálního úřadu v Ostravě na LV č.

863, a to do 15ti dnů od právní moci soudního rozhodnutí.

Dále bylo rozhodnuto o povinnosti odpůrců zaplatit ČR znalečné s tím, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli na nákladech odvolacího řízení částku 8.300,- Kč.

Odvolací soud, v intencích závazného právního názoru obsaženého v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, se zabýval rozborem práva státu na dispozici s národním majetkem v té době platným, a to vyhlášky č.

205/1958 Ú.l., která prováděla vládní nařízení č.

81/1958 Sb. o správě národního majetku.

Citovaná vyhláška odkazovala na směrnice Ministerstva místního hospodářství č.

76/1957.

Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu a právním názorem Nejvyššího soudu ČR, obsaženým v cit. rozsudcích, který spočívá v tom, že pokud sporné nemovitosti byly státem zcizeny tím, že byly poskytnuty stěžovateli jako náhrada za jemu vyvlastněné nemovitosti, aniž by byly před tím nabídnuty k prodeji matce stěžovatele, která je obývala a držela, byl s ohledem na směrnici č.

76/1957 porušen interní předpis ve prospěch stěžovatele, který tím byl protiprávně zvýhodněn.

Jak dále uvádí stěžovatel skutečnost, že Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 26.9.

2000 dovozuje protiprávní zvýhodnění z důvodu, že stačí porušení interního předpisu a že na danou problematiku aplikuje zmíněnou směrnici č.

76/1957, považuje za právně chybné, když má zato, že na případy, kdy nabyvatel získá nemovitosti náhradou za jeho vyvlastněný majetek, nelze aplikovat směrnici č.

76/1957, nýbrž ustanovení §§ 18 až 22 zák. č.

87/1958 Sb., o stavebním řádu, jenž v oddílu V. obsahuje ustanovení o vyvlastnění.

Navíc ještě uvádí, že i kdyby stačilo k naplnění pojmu protiprávního zvýhodnění nedodržení směrnice Ministerstva místního hospodářství č.

76/1957 Sb., upravující prodej a dlouhodobý pronájem rodinných domků, pak odstavec 6 cit. směrnice umožňoval výjimečně oddělit a opomenout z pořadí uchazeče o nemovitost, takže by v konkrétním případě, který byl projednáván soudem k nabídce prodeje matce navrhovatele, nemuselo ani dojít.

Ústavní stížnost byla podána řádně a včas.

Vzhledem k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, byl Ústavní soud povinen zkoumat, zda k takovému porušení ústavně zaručeného práva došlo.

Podle skutkových zjištění soudu prvé stolice, získal stát vlastnické právo k předmětným nemovitostem (t. j. domu č. p.

841, stavební parcele č.

819 a pozemkové p. č.

187/21 (zahradě), dříve zapsaných v knihovní vložce č.

957 pozemkové knihy pro katastrální území M.

H., na základě vedlejšího trestu propadnutí majetku, který byl uložen JUDr.

D. spolu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 1955 sp. zn.

T 9/55, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího osudu v Praze ze dne 19. května 1955, sp. zn.

4 To 26/55, za spáchání trestného činu velezrady.

V rámci soudní rehabilitace byl tento rozsudek zrušen podle zákona č.

119/1990 Sb., včetně trestu propadnutí majetku.

V tomto domě bydlela matka Dr.

D., která požádala o jeho odprodej a svou žádost odůvodňovala tím, že předmětný dům byl pořizován z jejich a manželových úspor, na syna byl převeden v rámci uspořádání rodinných poměrů po smrti manžela v r.

1952.

Dále v žádosti uvedla, že ona sama má v domě právo doživotního bydlení, že je národně i státně bezúhonná, má vysoký věk a je nemocná.

Byla ochotna rovněž složit okamžitě zálohovou částku.

Stěžovateli byly vyvlastněny nemovitosti v Zábřehu n./Odrou ve prospěch rekonstrukce těžké mechaniky závodu 3 podniků Vítkovické železárny KG v Ostravě - Vítkovicích.

Náhradou za ně obdržel předmětné nemovitosti v kat. území M.

H. a to na základě své žádosti ze dne 21.

12.

1959 rozhodnutím odboru výstavby a vodního hospodářství Rady MěNV v Ostravě ze dne 3.

1960 zn.

Výst./1-128/60 Mat.

D., bydlící v domě, podala svou žádost dne 25.

1960 témuž MěNV v Ostravě, jehož odborem vnitřních věcí rady Obvodního národního výboru v Ostravě - M.

H. byl vydán příkaz k vyklizení A.

D. z bytu a její nájemní smlouva byla prohlášena za zrušenou.

Příkaz k vyklizení bytu byl dne 10.6.

1960 zrušen s tím, že k vyklizení bytu pro nadměrnost nelze přistoupit, neboť byt nebyl shledán nadměrnými.

Stěžovatel ve své stížnosti tato skutková zjištění nenapadá.

Z nich se jednoznačně podává, že JUDr.

D. je oprávněnou osobou podle ustanovení § 19 zákona č.

87/1991 Sb.

Není rovněž namítáno, že by nesplnil v předepsaných termínech úkony, nezbytné pro vydání věcí.

Namítaný rozpor spatřuje stěžovatel v tom, že podle jeho názoru on sám nesplňuje předepsaná kritéria povinné osoby podle ustanovení § 20 ve vztahu na ustanovení § 4 odst.

2 restitučního zákona č.

87/1991 Sb.

Odvolací soud naproti tomu dospěl k právnímu názoru, že stěžovatel nabyl předmětné nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění.

Pochybení soudu vyvozuje z toho, že na získání nemovitostí do jeho vlastnictví nelze aplikovat směrnici č.

76/1957 Sb., nýbrž ustanovení §§ 18 až 22 zák. č.

87/1958 Sb., jenž v oddílu V. obsahuje ustanovení o vyvlastnění.

Ústavní soud nesdílí tento názor a plně se ztotožňuje s právním rozborem, provedeným Nejvyšším soudem ČR a rozsudku č. j.

23 Cdo 646/98-210.

Ustanovení § 19 zák. č.

87/1958 Sb., kterého se dovolává stěžovatel ve svém odstavci prvém stanoví, že náhradu za vyvlastnění poskytne osoba, v jejíž prospěch bylo vyvlastnění provedeno.

Pro projednávanou věc má však význam ustanovení odstavce 2 téhož paragrafu, který připouští naturální náhradu v případech, byla-li vyvlastněná věc v osobním vlastnictví nebo jednalo-li se o zemědělský majetek.

V tomto případě přiznává tuto náhradu stavební úřad jako fakultativní možnost.

Přiznání náhrady zcizením národního majetku bylo však podřízeno zákonným předpisům o dispozicích s národním majetkem, včetně prováděcích vyhlášek a směrnic.

Proto při zcizení předmětných nemovitostí státem stěžovateli za jemu vyvlastněné nemovitosti, muselo být šetřeno předkupní právo dosavadních uživatelů, což se nestalo.

Došlo tedy k protizákonnému zvýhodnění stěžovatele ve smyslu ustanovení § 4 odst.

2 restitučního zákona č.

87/1991 Sb., takže stěžovatel je povinou osobou podle ustanovení § 20 odst.

1 téhož zákona.

Stěžovatelova právní situace byla zaviněna autoritativním jednáním státu, osobujícím si právo porušování právních předpisů.

Stěžovatel však musel vědět, že to byla jeho žádost o náhradu za vyvlastněné nemovitosti, která uvedla do pohybu státní aparát proti konfiskovanému majetku "nepřítele státu" s neblahými existenčními a perzekučními následky pro obyvatelku domu.

Není sporu o tom, že soudním rozhodnutím odvolacího soudu dochází k zásahu do majetkového práva stěžovatele, a to pro porušení právního předpisu.

Při zohlednění stavu rozumné proporcionality mezi použitými prostředky, nutno přisvědčit tomu, že zásah do vlastnického práva JUDr.

D. ve vztahu k zásahu do práva stěžovatele, byl daleko závažnější, hlubší a protiprávnější.

V projednávané věci nebylo shledáno žádné porušení základního práva stěžovatele.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu ÚS V Brně dne 30. ledna 2001