Entscheidungsdetail

II.ÚS 665/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.665.2000
Datum: 24. 1. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 665/2000 ze dne 24. 1. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1.

I., a 2.

F., zastoupených JUDr.

K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23.

10.

2000, sp. zn.

8 To 564/2000, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23.

10.

2000, sp. zn.

8 To 565/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelky podaly dne 13.

11.

2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 14.

11.

2000.

Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23.

10.

2000, sp. zn.

8 To 564/2000, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelky č.

2 proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 6.

2000, č. j.

4 Nt 374/2000-7, kterým byla stěžovatelce č.

2 zamítnuta žádost o propuštění z vazby s tím, že stěžovatelka č.

2 byla ponechána nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 odst.

1 písm. b), c) trestního řádu.

Ústavní stížnost dále směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23.

10.

2000, sp. zn.

8 To 565/2000, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelce č.

1 a stěžovatelce č.

2 (mimo jiné) proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 11.

2000, č. j.

4, Nt 505/2000-13, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby do 17.

11.

2000.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že byly společně s dalšími spoluobviněnými obviněny dne 17.

2000 pro podezření ze spáchání trestných činů kuplířství podle § 204 odst.

1, 3 písm. b) trestního zákona a obchodování se ženami podle § 246 odst.

1, 2 písm. a), c) trestního zákona.

Obě stěžovatelky jsou přesvědčeny, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jejich právo na osobní svobodu zakotvené v čl.

8 odst.

1, 2 al.

1, 5, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a v čl.

1 Ústavy, neboť Krajský soud v Plzni při rozhodování o vazbě stěžovatelek nerespektoval principy zakotvené v těchto ustanoveních, naopak z formulace odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že při výkladu podmínek k omezení osobní svobody stěžovatelek uplatnil postup právě opačný a obě napadená rozhodnutí postrádají zákonné odůvodnění vazby.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18.

12.

2000 odkázal na odůvodnění napadených usnesení a má za to, že k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy nedošlo.

Pokud jde o namítanou stručnost odůvodnění napadených usnesení, popř. odkazy na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nepovažuje Krajský soud v Plzni takovýto postup za principiálně nesprávný.

Krajské státní zastupitelství v Plzni jako vedlejší účastník řízení se sdělením ze dne 19.

12.

2000 podle ustanovení § 28 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkami, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR.

Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Plzni a vykonanými skutkovými zjištěními.

Podle ustanovení § 67 odst.

1 písm. b) a c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Ve smyslu ustanovení § 72 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily.

Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu pouze posoudit, zda v řízení byly respektovány principy Listiny.

Porušení v tomto směru zjištěno nebylo, svoboda stěžovatelek byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu.

Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatelky pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Krajský soud v Plzni reagoval ve svých rozhodnutích.

Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatelek, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento soud dodržel procesní postupy stanovené zákonem.

Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny.

Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatelek na zjišťované trestné činnosti.

V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatelek jsou důvody vazby ve smyslu ustanovení § 67 odst.

1 písm. b), c) trestního řádu.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelek, jichž se v návrhu dovolávají, shledán nebyl.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost..

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu