Entscheidungsdetail

II.ÚS 578/2000

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2001:2.US.578.2000

Datum

05.03.2001

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 578/2000 ze dne 3. 5. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M.

P., zastoupeného JUDr.

J.

B., advokátem, proti usnesení Policie ČR o sdělení obvinění ze dne 7.

12.

1999, č. j.

MVBM 1271/10-99, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26.

6.

2000, sp. zn.

4 T 104/2000, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.

7.

2000, sp. zn.

7 To 390/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel podal dne 27.

9.

2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 29.

9.

2000.

Ústavní stížnost směřovala proti shora označenému sdělení obvinění a usnesením, na základě kterých byl stěžovatel ponechán ve vazbě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru byl dne 7.

12.

2000 bez zákonného důvodu vyslýchán policisty, a tím i zbaven osobní svobody.

Policie ČR svým jednáním porušila jeho základní právo zakotvené v čl.

7 a v čl.

8 odst.

1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. nedotknutelnost soukromí, právo na nezacházení ponižujícím způsobem a práva používat jen zákonných prostředků ze strany orgánů státní moci.

Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně pak porušily právo stěžovatele na soudní ochranu, když svými usneseními nestranně nadržují policejním orgánům.

Všechna napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele neslučitelná i se zásadami demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám občana podle čl.

1 Ústavy ČR.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si podle ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření účastníků a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24.

10.

2000 navrhl odmítnutí podané stížnosti, neboť napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele.

Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém sdělení ze dne 26.

10.

2000 uvedl, že nemá v současné době spis 4 T 104/2000 k dispozici.

Policie ČR, Městský úřad vyšetřování v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 1.

11.

2000 uvedla, že stížnost stěžovatele považuje za účelovou, když tento úřad v celé věci postupoval v souladu s trestním řádem.

Městské státní zastupitelství v Brně, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 30.

10.

2000 uvedlo, že se ve smyslu ustanovení § 28 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR.

Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi postupem Policie ČR a právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.

Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které obecné soudy přijaly.

Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.

Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti.

Princip zákazu libovůle v rozhodování má nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jeho porušení v konkrétním případě.

Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici lze uzavřít, že uvedený princip v dosavadním průběhu trestního řízení porušen nebyl.

Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí.

Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišťované trestné činnosti.

V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody k ponechání ve vazbě.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Ústavní soud, s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti, nepožadoval již po stěžovateli odstranění vad plné moci, které spočívaly ve vadné substituční doložce a v udělení zmocnění pouze na podání ústavní stížnosti (§ 31 odst.

1 a 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3.

5.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu